pátek 3. července 2020

Tak přece

Byla středa a měly přijet obě vnučky na dva dny,
tedy na jednu noc a necelé dva dny k nám.
Šla jsem jim naproti k busu a tak jsme se vítaly s mladší vnučkou, že by i Brežněv záviděl, kdyby nás viděl!
Večer jsme si udělali výbornou hostinu a spát jsme šli docela dlouho, zato jsem vymyslela asi tři varianty, kam bychom mohli ve čt na výlet, aby to nebylo daleko.
1. Do Čelákovic do tvrze a pak do skanzenu v Přerově n.Labem,
2. Do Ploskovic na zámek a  do Litoměřic.
3. Nakonec jsem to ,,smázla,, a nechala na jindy a vymyslela jsem zámek Liblice a Pokličky v Kokořínském údolí.
Přiklonila jsem se k tomuto způsobu, aby se nejelo v tom horku daleko a holky viděly něco, kde ještě nebyly.
A jaký to mělo úspěch.
V zámeckém parku bylo svěže, byli jsme tam po ránu, mladší vnučka to v parku procvičila jako starý cirkusák, pořád: babi, babi, vyfoť mě. Starší: babi, babi, nefoť mě.
Měla jsem v úmyslu je vzít ještě k zámku v Mělníku a zajít k vyhlídce na Soutok, navštívit po letech opět  Muzeum kočárků, ale bylo tak dusno a valila se bouřka, že jsme to vzali z Pokliček domů.
A dobře jsme udělali.
Milé KOČKY,
chvíli to vypadalo jako konec světa.
Už je dobře, záhony zalité, holčiny odjely, potěšila jsem se a ony snad také.
Nakonec jsem je doprovodila až do Prahy na Hlavní nádraží.
V neděli se s nimi opět uvidím.
A víte, že donesly obě vyznamenání?