Milé KOČKY, nevím, jak Vy, ale pokud nemusím k doktorům a nebo mi není úplně špatně, většinou si na pondělí nechám nějaké to uklízení a praní a podobné zbytečnosti, jak glosuje můj manžel. Důležité pro něho je, aby to byly činnosti, do kterých ho ideálně nezapojuji.
A tak jsem dala prát ručníky a další prádlo, mezitím jsem umývala nějaký nábytek a u toho jsem si uvědomila, že třeba židle, od firmy TON, má pro mne větší cenu, než jen sedací, zavzpomínala jsem na to, že jsme jeli vlakem s mužem a dcerou na LVT - že nevíte, co to bylo? Liberecké výstavní trhy, řekly by některé moje milé blogerky, taky pamětnice. A tam jsem židli koupila, za 118,- Kč ( jak dokládá cedulka nalepená pořád ještě zespodu na sedáku ) a mám ji ráda dodnes, dcera na ní ve vlaku cestou zpátky seděla a měly jsme toho legraci. Funguje jako pátá ke stolu. Židle, ne dcera. Taky jsem tam tehdy koupila na lampu stínidlo a měla jsem ho na hlavě jako klobouk a manžel se za mne jistě hodně styděl, že dělám kašpara. Manžel si vzpomněl, že jsme tehdy po nastěhování do spolanského bytu 2+1 platili 113,- Kč nájem a náhle se tu mezi námi rozproudila živá debata o věcech dávno minulých. Byl to rok 1983 a mně se tady tehdy nelíbilo. ( rovina, smrad ze Spolany, žádné kopce ani lesy ).
Taky jsem našla památník, měly jste, milé blogerky, některá památník? a pamatujete si, co vám tam kdo napsal? Já si pamatuji hlavně to, co jsem nakreslila - ač to neumím - do památníku dceři. Ptáčka, kterého by nepojmenovala ani Jára z Rumburka a že jich na okně mívá spoustu. Něco mezi sýkorkou a vrabcem a trochu možná kolibřík? Zato opsaný veršík plný moudra byl v pořádku.
Mějte se krásně, ženušky a hospodyňky, a když už musíme uklízet a dělat pořádek v bytě, ať nám to dělá radost.
a k tomu občas něco zeleného -
Pěkný začátek týdne vám všem.
