Milé KOČKY, nucené povalování v posteli minulý týden mi vyneslo z paměti už dávno zasuté vzpomínky na události při různých zájezdech, které nebyly plánované a většinou se v tu chvíli zdály být nepříjemné, ovšem, jak už to tak bývá, po čase se staly legračními nebo jen zajímavými. O některé z nich se po zralé úvaze s vámi rozdělím.
V roce 1999, a to v září, jsem se dostala ( asi jako jedna z posledních Češek ) do Chorvatska. Bydleli jsme v pěkném hotelu v Primoštenu, přímo u moře a každý den jsme busem jezdili po pobřeží na výlety. Tak se stalo, že jsme koncem pobytu navštívili na celý den i město Split, krásné, je zde přístav, zbytky Diokleciánova paláce, městečko samý mramor, úzké uličky, pěkné okolí, a především věž. Na tu bych byla ráda vylezla, ale, už jsme utratili téměř všechny kuny ( třeba na trhu za červené víno ) a vstupné bylo 7 kuna za osobu. Takže jsme měli do odjezdu asi 2 hodiny a šli jsme se projít po promenádě, fotili jsme. Jeden známý měl sebou úplně nový digi foťák a já jsem tehdy fotila ještě na Exu 1a. Digi jsem si koupila první až v listopadu toho roku. Tak si chodím a fotím lodičky a město s palmami a najednou, věřte nebo ne, na zemi ležely mince, 7 kuna. Úplně mi naskočila husí kůže, že je to znamení. Okamžitě jsem spěchala na věž, známý mi půjčil foťák a stručně mi řekl, kde co mačkat a já vyrazila. Ve vchodu do věže jsme se praštila příšerne do čela, kamenný vchod nízký pro středověké lidi a já dlouhá jako týden před výplatou, ale - nebyl čas na prkotiny - po schodech nahoru a fotit, fotit, fotit. ( myslela jsem si, že jsem tam prvně a naposledy).Což se později změnilo a na věži jsem byla vícekrát, ale takové fotky už jsem nikdy nenafotila. ( červený pruh na čele jsem měla asi 3 dny, ale co, alespoň se mi rozsvítilo).
snímky z okna paláce: