pondělí 26. března 2018

Skoti

Byl pátek, poledne ......
dovařila jsem, najedli jsme se, umyla jsem nádobí a vtom slyším dudy,
manžel kouká na monitor a já zírám jemu přes rameno:
před Pražským hradem pochoduje hradní stráž a k tomu hrají skotští dudáci
a tak jsem zahodila utěrku a popadla fotoaparát a vyblejskla to:
páni!,
vlastně -
milé KOČKY,
připomnělo mi to Skotské hry v parku Sychrovského zámku,
kam jsme tolikrát vždy v srpnu rádi zajeli
a připomněli mi také návštěvu Edinburku - kdysi při zájezdu do Skotska,
ach jo, je to tááák dávno.
Zatančila i děvčata ze Skotska a nějací krojovaní, nejspíš z Moravy?
Jen to počasí měli opravdu ošklivé, zima, déšť, sotva bylo vidět na Petřín,
asi - aby to Skotům nepřišlo jiné než u nich doma,
i když!,
já, když jsem byla ve Skotsku, pršelo jen jednou a ještě v noci, heč!




























sobota 24. března 2018

Zase jinak

Jana projevila přání jet dneska na výlet,
hned jsem jeden vymyslela...
jenže -
počasí se malinko pokazilo,
manžel nechtěl nikam jet a já jsem v noci špatně spala, resp. usnula až v pět ráno,
takže plány na bledule v Zubrnicích a zříceninu hradu Blansko u Ryjic jsem odsunula na příští týden ( ??? )
a jely jsme s Janou po obědě samy dvě do Liběchova, kde jsem zámek a jeho park fotila ani ne před týdnem.
Pojaly jsme to dnes zase jinak,
nejprve jsme vystoupaly Křížovou cestou okolo kapliček jednotlivých zastavení,
pak nahoře u kostela s výhledem na Labe a Liběchov jsme trochu provětraly foťáky a po sejití do městečka jsme obešly zámek a jeho kdysi hospodářské budovy,
vědoma si toho, že to už jsem minule pofotila, snažila jsem se o malinko jiné snímky téhož.
Snad se to,
milé KOČKY,
povedlo,
sluníčko sice nevykouklo, ale užily jsme si volna a odpol.výletu.
A hlavně jsme si popovídaly, což je taky potřeba.


































































čtvrtek 22. března 2018

Nedaleko

Vzala jsem si k srdci, když jsem slíbila,
že na blog udělám pár fotek z nejbližšího okolí ...
míst v okruhu 2-3 km od bydliště a ejhle:
už včera se mi povedly
- Lobkovice,
vlastně součást našeho města.
Co na tom, že právě okolo kostelíka dělali nějací chlapi výkop, to je život,
takže to tam máme se vším všudy.
Tudíž,
milé KOČKY,
raději méně slov, více obrázků.

kostel Nanebevzetí Panny Marie v Lobkovicích ze 14.st.
a zámeček













































Kurník

Jak to tak vypadá, budu si muset pořídit kurník,
už jsem ( zase ) koupila dvě slepice,
jako bych těch kurů neměla už dost.
Tyhle mi ale vejce neponesou, ani schůdky ne....ou,
zatím dělají radost mně a snad,
až se obě vrátí z lyžování na horách,
potěší i mé milé vnučky?
Musím jim najít nějaké šikovné místečko, kde se budou vyjímat...
Milé KOČKY,
obarvím v cibulovém nálevu a s použitím nějakých lístečků pár bílých vajec
a Velikonoce můžou vypuknout.

středa 21. března 2018

Počty a naivita

V noci na dnešek jsem nemohla usnout,
pořád se mi zobrazoval ten liběchovský zámek, v jak špatném stavu je od povodní,
jenže! - ta rozbitá skla oken - to neudělala voda,
no jo, není v soukromých rukách, nejsou peníze, není to priorita atp.,
napadlo mě, jak už to my, Vodnáři, máme,
takové fantasmagorické, utopické, poněkud bláznivé řešení:
kdyby každá osoba v republice dala jednu korunu měsíčně na zvláštní účet,
bylo by to 12,- Kč ročně!
( pětičlená rodina, tzn. s třemi dětmi, by poslala 60 Kč ročně ),
( možná by někdo poslal i víc? )
a pokud je pravda, že nás je asi 10 milionů,
bylo by to 10 milionů měsíčně a 120 milionů ročně,
a z toho už by se dalo leccos opravit, když už je to STÁTNÍ majetek!
A kdyby ten účet spravoval někdo, aniž by z něj čerpal pro sebe a vyváděl na jiné účty, že?
Kdyby firmy a práce na rekonstrukcích a opravách vybíral a posléze hlídal někdo zodpovědný a nebral za to zbytečně velkou haldu peněz,
milé KOČKY,
za pár let by se některé ty památky vylouply ze šedi a nevypadaly by jako ruiny,
zdobily by obce a lákaly turisty,
nestrašily by a nepřitahovaly vandaly...
taky mě ale napadlo, zda má smysl opravovat tyhle zámečky,
které pak slouží buď jako muzea a galerie, případně jako sídlo veřejné správy,
když zároveň také hrozí, že opět přijde nějaká ta povodeň a zase bude zle, jenže, tak asi nelze uvažovat?
Naštěstí jsem usnula a veškeré ty myšlenky odletěly pryč.