Svatba mé dcery

Byl 21.březen, rok 2003 -

jasno, velmi chladno...

( matka ženicha měla právě narozeniny! )

---

moje dcera se vdávala, brala si milovaného muže, mého dosud zetě.

Jako vždy, když to nejmíň čekáte, přišly potíže,

tedy - dcera s nastávajícím si veselku vymysleli, připravili a zorganizovali sami,

tak, jak to chtěli.

A dobře udělali,

milé KOČKY.

Ale já jsem měla od rána veselo, v našem městě netekla voda, nikdo mi nebyl schopen umýt a upravit vlasy,

od nás do Prahy, kde svatba probíhala, nás rodiče a moji matku, babičku nevěsty,

vezl synovec, se kterým jela jeho tehdejší pražská přítelkyně,

( oblečená už jako na chalupu - do Kytlice odjeli po obřadu )

a další problém byl, že se rodiny navzájem neznaly a svatebčané se viděli spolu poprvé.

( kupodivu se babičky nevěsty a ženicha skamarádily okamžitě )

Jinak obřad proběhl v kapli v Libni slavnostně, důstojně, a bylo to moc hezké,

posléze jsme se odebrali na oběd do krásné restaurace kousek výš v Praze.

A tam další mindrák: ony nestačily ty mé neumyté vlasy!

manžel začal hledat mobil,

příbuzní ho prozváněli, nic.

Zajel tedy zpátky do zámečku v Libni, zda ho tam nenašli, nic.

Takže mě nutil jet co nejdříve domů!!!

dostali jsme výslužku, dorty a koláčky,

vynikající, které upekla naše kamarádka Maruška z Brázdima,

a taky jo, můj odhad byl správný - mobil ležel na manželské posteli, kde ho ráno manžel zapomněl.

Jenže, abych se vrátila ( byla jsem pěkně načuřelá ) zpátky do Prahy na svatbu, to nepřicházelo v úvahu

a tak mám dodnes pocit, že jsem si to moc neužila.

Ale konec dobrý - všechno dobré.

Dcera je vdaná téměř 16 let a klape jim to, mají dvě dcery 14 a 12 let a nedám na ně dopustit.

Dělají mi jen radost.

( a kdo si pamatuje, že děda zlobil s mobilem a babka měla na hlavě vrabčí hnízdo? )

Opatrně našlapovat

Nahoře na skalách,

v tom vichru, který tam foukal, muselo se na vlhkých kamenech s rozmyslem našlapovat:

---

milé KOČKY,

funěl vítr a taky já, proto jsem postupovala pomalu a velmi opatrně.

A jsem celá.

Svatomartinská husa

Abych nezapomněla:

taky jsme si stihli dát něco svatomartinského:

polévku kaldoun? ( nevím, jak se to správně jmenuje )

---

a potkali jsme i skalní husu resp. její hlavu,

z té by,

milé KOČKY,

moc dobrá polévka nebyla.

V hospůdce - ač sv.Martina je až zítra, měli rezervaci na spoustu upečených husích stehen a prsíček!

Pečete-li husu na zítra,

ať se vám povede a dobrou chuť!

Kupte si zítra po 11té hod. vínko.

Mlha nemlha, fotek mám zas plnou bedýnku.

Za každou cenu?

Řekly jsme si s Janou, že když v sobotu má volno, že by to chtělo výlet.

V týdnu bylo krásně a docela teplo, tak jsem jí navrhla, že pojedeme vlakem na Dobříš,

---

dojdeme si k zámku, podíváme se na nějakou výstavu a projdeme se, zajdeme na kafe a ve vlaku probereme novinky, domluvíme se na podrobnostech ohledně adventu, jedeme už 29.11.

Jenže manžel navrhl, že pojedeme autem a někam jinam, aby nemusel přes Prahu.

( No, Dobříš nám neuteče )

Ráno mlha, chladno, nepříjemno, šedá deka nad krajinou.

Na můj popud jsme jeli po dálnici směr Ústí n.L. a sjeli jsme na silnici č.13

a kolem deváté už jsme se soukali z auta v obci Tisá.

Zima, vítr, mlha.

Jenže! -

milé KOČKY,

když už, tak už, vystoupali jsme do skal, jediná výhoda - neplatilo se vstupné,

ač počasí nestálo za mnoho, bylo tam dost zájemců - nějaké školou povinné děti s dospěláky,

pár manželských mladičkých párů s batolaty v krosně, jeden, dva páry starších manželů a nějací horolezci?

Prošli jsme skály po dlouhých letech znova a překvapilo mě, že jsem si už toho od posledka moc nepamatovala.

Pak jsme se vrátili lesem do obce ke kostelu, nasedli do auta a dojeli přes Sněžník do Děčína, kde jsme s Janou vylezly na Pastýřskou Stěnu, pofotily zámek, Labe a město.

Na nedaleké rozhledny v okolí to nebylo, mlžky to nedovolily.

Do ZOO jsme nešly, to až zase jednou s vnoučaty. Dolů strmým kopcem kolem synagogy a k muzeu.

A pak - přes Benešov n.Pl. a Žandov k domovu, ještě v Kravařích objížďka na Zahrádky a už jen stuha silnice vinoucí se k Mělníku s barevnými stromy okolo, jinde už holými.

Co by člověk chtěl, v listopadu?

Nakonec navzdoby větru ve skalách to nebyl marný výlet.

Jen hrad Blansko nad Ryjicemi zase dál marně čeká na naši návštěvu, nemělo cenu tam dnes lézt, nebylo by nic vidět.

Alespoň je nač se těšit.

Jo a - v Labi je málo vody!

Boj

Vypadá to na vleklý boj neboli: kdo z koho.

To máte tak,

---

milé KOČKY,

loni, když dokončili rekonstrukci domu a udělali betonové dlaždice okolo celého domu, posadili je jen do písku a letos, resp. právě dnes, to přišli předělat!!!

Protože ty dlaždice se v lůžku z písku různě prohýbaly a nakláněly a tak.

Jenže o tom jsem psát ani nechtěla, ta válka spočívá někde jinde.

Opět jsem začala pracovat na pozemku před domem, abych to tam zkulturnila a postupně vytvořila zase květinový záhon, snad i lepší, než ten původní, který mi firma zničila.

( ze šesti krásných keřů tmavě červených a voňavých růží zbyly dva )

Takže jsem dovlekla od známých nějaké kytky, denivky, hosty a dvě floxy, ty jsem dostala letos na jaře.

Zjara 2019 doplním letničkami, které tam naseju: měsíček zahradní a afrikány a pod., možná koupím i macešky?

Zasadila jsem je a co myslíte, na okraji záhonu stopy psů, které sem chodí venčit snad celé N.

Vzala jsem tedy větvičky odstříhané z růží, zapíchala je do okraje záhonu, aby to psům nebylo příjemné tam čůrat a ráno, světe div se, byly větvičky vyhozené na druhém konci pozemku.

Panička asi potřebovala pejsánka nechat vyprázdnit zrovna jen na náš záhon. A povedlo se!

Takže, je jasné, v čem bude ten boj. Už jsou tam nové větvičky s trny a baba ať si jde se psem jinam.

Nechci, aby jejich bobky byly 75 cm od našeho vchodu, a tuším, že lidé z našeho vchodu se svými psy chodí jinam, ti to nedělají.

( pozor - proti psům a slušným pejskařům nic nemám! )

Teď tam pracují ti opraváři dlaždic a pak - uvidíme.

Ale bezohlednost některých spoluobčanů nezná hranic.

A hoši znova pojezdili s kolečkem záhon přes nově zasazené kytky, pak mám být duševně v pořádku!