To je ale nápad

 V roce 1948 byl tak revoluční rok, že se vše dělo rychle a tak se stalo, že se našim narodilo první dítě ani ne tři měsíce po svatbě a to jsem byla já.Rodiče nenapadlo nic lepšího, než mi dát jméno, které je v kalendáři den před mým dnem narození - stejné měla mamka - už tušíte, milé KOČKY, kde je problém? Prostě oslavy se vždy sjely najednou a já, chudinka, ( hihi ) jsem byla o jednu oslavu ročně ošizena, ano, vlastní rodinou, asi to dám k soudu do Strasburku nebo do Bruselu, tam mají pro podobné blbinky pochopení. Jenže, naši už nežíjí, tak asi nic nevysoudím. (mamka totiž každému z rodiny pekla k svátku a k narozeninám dort a oslavenec dostal kousky dva, ostatní po jednom )

Ovšem tentokrát jsem na to vyzrála, ač jsem to sama původně neplánovala a netušila: objednala jsem si tričko, šaty a kabát, manžel mne překvapil a pravil, že to zaplatí a bude mít dárek pro mne, s čímž jsem po zralé úvaze souhlasila a ještě mi přidal hotovost, ať si jdu koupit kytku dle vlastního výběru, aby se mi líbila. Ráda jsem ho poslechla: a tady máme výsledek:

Oslava s rodinou dcery bude, ale později, neb Veronika už měla svátek a dcera bude mít narozeniny a musíme najít termín, vyhovující všem. ( od mladých dostávám hodnotné knihy, kvalitní čokoládu a překvápka ). Sehnala jsem si dvě svíčky sedmičky a určitě se dám vyfotit prvně v životě s dortem a svíčkami. Tentokrát to nenechám jen tak, protože sedmdesátiny ani pětasedmdesátiny jsem neslavila, byly jiné starosti, hodlám si to vynahradit.

Jarušce musím uznat prvenství s přáním a dárky jak k svátku, tak k narozeninám, kvůli čemuž jsme se nedávno v Děčíně sešly.  

Protože příští týden bude rušno, už nyní přeji všechno nejlepší i všem Miloslavám, Lenkám, Oldřichům a dalším oslavencům. 

Sochou v Praze

 V Praze se dnes ještě zdržíme a to proto, že mne napadlo, že bych nechtěla být sochou v Praze, vlastně ani jinde. Jednak stojíte na jednom místě a v jakémkoli počasí, pak na vás sedají holubi a nebo rackové a víte vy, jestli jsou pořádní a čistotní, asi moc ne.

Takže - je rozhodnuto. Milé KOČKY, sochu mít nechci.

Hezkou sobotu vám všem!

V negližé

Milé KOČKY, milí blogeři, buďte rádi, že nápis patří zasněžené Praze, ta zde vypadá jako ve spodním prádle, taková hedvábná noční košilka - í v bílé jí to sluší - a nepatří ten název mně! to byste couvali!

Dnes zatím asi naposledy zalovím ve fotkách, kde se vyskytuje Praha v bílém. Škoda, počasí je příznivé a ráda bych tam zajela pro něco nového a sněhového, ale kašlu a mám silnou rýmu a tak se léčím.

Třináctého

 Dnes je třináctého a mnozí věří na to, že je to nešťastný den, natož, když připadne na pátek - ale to není tento případ, já vám, milé KOČKY, na dnešek připravím ,,lahůdku,, - tedy alespoň se domnívám, že by se vám tyto fotky mohly do té míry líbit, že si je důkladně prohlédnete - včera se vám sněhové u Vltavy asi líbily, tak jsem zašátrala v archivu a vytáhla na světlo boží fotky z návštěvy Prahy s Janou, když jsme byly na výstavě v Lobkovickém paláci na Hradčanech - podívat se ( nejen ) na řád Zlatého rouna. A jak jsem taková mírně přidrzlá osoba - požádala jsem tamní pracovníky a z kdejakého okna paláce jsem se snažila také pilně fotit venku Prahu - studenou, mírně zasněženou a podivuhodně krásnou.

Některé snímky jsou přes okno a některé z balkonu.

Konec konců fotky jsou tu a můžete to hodnotit:

Dodnes jsem moc ráda, že jsem se na Starých zámeckých schodech tehdy nepřerazila a nebyly ze mne tři do školky.

Někteří raději asi archivní víno, než archivní fotky, ale na nové si musím počkat.