Jak jsem se jinde už stihla svěřit, ze soboty na neděli mne vzbudila opravdu svíravá bolest pravé ruky a do rána jsem zkusila jako pes. Ráno mi moje zdravotní sestřička, ve kterou se proměnil manžel, zápěstí ruky ošetřila nějakou čínskou mastí, ruku ovázala a celý den jsem doufala, že to zabere a budu v pořádku a bez bolesti, jenže, ono to stále otékalo a bolest byla větší, večer už jsem skučela, a to já leccos vydržím! Ve svém vyšším věku mohu zodpovědně prohlásit, ža takové bolestivé stavy vás určitě postihnou v pátek večer nebo prostě o víkendu a nejraději někde, odkud je daleko k doktorovi, na pohotovost nebo alespoň k bábě kořenářce, tu spíš najdete na Náplavce, když jsou trhy. (když vás přepadnou bolesti zad, zubů a pod.) Takže přišly ke slovu různé manželovy zásoby léků proti bolesti ( záda ) - a vyhlížela jsem s nadějí pondělní ráno. Naklusala jsem do naší nové polikliniky, našla svého obvodního lékaře a po vyčekání jsem se mu pochlubila svojí pacičkou, mávala jsem mu s ní před očima jako ta vietnamská kočka, pozorně si prohlédl tu vyzáblou, stařeckou a seschlou levou a obdivně spočinul na pravé, oteklé, kůže vypjatá jako u mladé obézní holčiny, a porovnal jejich rozdíl.
Pak mi vyjmenoval tři mastičky, řekl, že si z nich některou mám koupt v místní lékárně (pokud je budou mít) a zavázat obinadlem, doufat, že se to zlepší. Poté jsem došla na zastávku vlaku a dojela na odběry do Prahy na Karlovo náměstí, kde jsem koupila obinadla, další činnost přehodnotila a jela domů, měla jsem toho dost. Doprava byla ochromena a já také.
Ten den i ten další ( v uterý ) jsem potkala v životě nejvíc lidí, kteří mi ochotně pomohli, byli laskaví a milí, jedna sestřička mi zapnula zip u kabátu, magistra v lékárně mi do batůžku uklidila mast a zapnula zip, jednou rukou totiž neuděláte nic.Ve vlaku mi slečna na požádání otevřela lahvičku s vodou, v poliklinice mi sestřička na odběru řekla o možnosti natočit si pitnou vodu, říkala: do kantýny vodu kupovat nechoďte, mají to tam drahé a šla se mnou, aby mi s tím pomohla, láhev utáhla jen málo, abych ji pak dokázala otevřít! Veselé bylo i cestování domů, jeden asi tříletý chlapec bavil tatínka a ostatní cestující neustálými dotazy a názory, venku za okny se míhaly sluníčkem ozářené barevné stromy a keře a přesto jsem už byla ráda doma, ve své milované posteli. Manžel mi ruku ještě přebalil, hodně utáhl, což jsem protestovala a na jeho, že musím něco vydržet, jsem mu řekla, mě nekousla zmije, abys mi ruku zaškrtil a chtěla jsem to uvolnit. Také jsem protestovala, aby mi ty zobáky zahákl za kůži a ne jen za fáč! Sestřička Herodeska! Tak a nyní čekám, až se zánět ztratí a budu to zase já a ne uzlíček nervů. Zdravotní sestra funguje i jako kuchařka, ale není to žádná z fary, p.Pohlreich by ji sepsul. Uklízet taky nechce.
cestou do polikliniky v Nera:
