Ještě poslední momenty podzimu v Neratovicích - milé KOČKY, to jsem si v pátek odpoledne, 7.11., vyrazila do Alberta, na poštu, do Penny ( a vynechala knihovnu a lékárnu - protože bych to neunesla ).
Sluníčko už bývá nízko a má to vše jiné světlo:
zkoušela jsem vyfotit něco cestou - ale jednou rukou a to levou!
Listopad v Děčíně - loni...milé KOČKY, i takový den stojí za to.
Milé KOČKY, ruka se hojí pomalu, bolest sice ustupuje, ale mohlo by se to zrychlit, otok také zatím trvá, nu, věřím, že bude líp. Zánět zápěstí a kloubů na pravé ruce není tedy žádná výhra, mohu potvrdit. Učím se psát systémem klování levou rukou jedním prstem: a tady máme první takový neumělý příspěvek:
překvapilo mne, že si nikdo z komentujících pořádně nevšiml cedulky ve Vinoři, kterou jsem tam na jedné výklenkové kapli vyfotila a neměl k tomu komentář, přitom je to zajímavost, z Prahy do Staré Boleslavi jich bylo údajně 44 a několik jich je k vidění dosud. Na druhé straně Prahy zas vedla podobná poutní cesta do Hájku ke klášteru a Loretě, o té jsem také již před lety psala a fotky z ní dávala na blog, tak si to připomeneme?
například dvě z nich:
Kapličky zbudované v letech 1674–90 byly součástí tzv. Svaté cesty vedoucí z Prahy ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.
Rokycanská kaple byla zasvěcena invokací "Hvězdo jitřní" Panně Marii rokycanské. Jejím donátorem byl litoměřický biskup Jaroslav, hrabě ze Šternberka.
Římovská kaplička byla zasvěcena invokací "Uzdravení nemocných" Panně Marii uctívané v Římově. Dal ji vystavět hrabě Jan z Valdštejna.
Trocha info o Hájku:
Hájecká cesta je barokní poutní cesta z Prahy do Hájku u Unhoště, dlouhá asi 14 km. Vznikla v 17. století a původně ji lemovalo 20 výklenkových kapliček zasvěcených Panně Marii a sv. Františkovi, z nichž se dochovalo 11. Cesta vede z Prahy přes Břevnov, Hostivici a Litovice k loretánskému klášteru v Hájku. V posledních letech probíhá její postupná obnova díky aktivním spolkům a obcím, a je tak znovu přístupná pro pěší turistiku a poutě.
Jedna z nejstarších loretánských kaplí v českých zemích je součástí františkánského klášteru Hájek, původní kaple byla postavena v letech 1622–1625. Dnešní podoba kaple je však z roku 1630, byla kaple přestavěna, aby se více podobala italskému vzoru.
Jak jsem se jinde už stihla svěřit, ze soboty na neděli mne vzbudila opravdu svíravá bolest pravé ruky a do rána jsem zkusila jako pes. Ráno mi moje zdravotní sestřička, ve kterou se proměnil manžel, zápěstí ruky ošetřila nějakou čínskou mastí, ruku ovázala a celý den jsem doufala, že to zabere a budu v pořádku a bez bolesti, jenže, ono to stále otékalo a bolest byla větší, večer už jsem skučela, a to já leccos vydržím! Ve svém vyšším věku mohu zodpovědně prohlásit, ža takové bolestivé stavy vás určitě postihnou v pátek večer nebo prostě o víkendu a nejraději někde, odkud je daleko k doktorovi, na pohotovost nebo alespoň k bábě kořenářce, tu spíš najdete na Náplavce, když jsou trhy. (když vás přepadnou bolesti zad, zubů a pod.) Takže přišly ke slovu různé manželovy zásoby léků proti bolesti ( záda ) - a vyhlížela jsem s nadějí pondělní ráno. Naklusala jsem do naší nové polikliniky, našla svého obvodního lékaře a po vyčekání jsem se mu pochlubila svojí pacičkou, mávala jsem mu s ní před očima jako ta vietnamská kočka, pozorně si prohlédl tu vyzáblou, stařeckou a seschlou levou a obdivně spočinul na pravé, oteklé, kůže vypjatá jako u mladé obézní holčiny, a porovnal jejich rozdíl.
Pak mi vyjmenoval tři mastičky, řekl, že si z nich některou mám koupt v místní lékárně (pokud je budou mít) a zavázat obinadlem, doufat, že se to zlepší. Poté jsem došla na zastávku vlaku a dojela na odběry do Prahy na Karlovo náměstí, kde jsem koupila obinadla, další činnost přehodnotila a jela domů, měla jsem toho dost. Doprava byla ochromena a já také.
Ten den i ten další ( v uterý ) jsem potkala v životě nejvíc lidí, kteří mi ochotně pomohli, byli laskaví a milí, jedna sestřička mi zapnula zip u kabátu, magistra v lékárně mi do batůžku uklidila mast a zapnula zip, jednou rukou totiž neuděláte nic.Ve vlaku mi slečna na požádání otevřela lahvičku s vodou, v poliklinice mi sestřička na odběru řekla o možnosti natočit si pitnou vodu, říkala: do kantýny vodu kupovat nechoďte, mají to tam drahé a šla se mnou, aby mi s tím pomohla, láhev utáhla jen málo, abych ji pak dokázala otevřít! Veselé bylo i cestování domů, jeden asi tříletý chlapec bavil tatínka a ostatní cestující neustálými dotazy a názory, venku za okny se míhaly sluníčkem ozářené barevné stromy a keře a přesto jsem už byla ráda doma, ve své milované posteli. Manžel mi ruku ještě přebalil, hodně utáhl, což jsem protestovala a na jeho, že musím něco vydržet, jsem mu řekla, mě nekousla zmije, abys mi ruku zaškrtil a chtěla jsem to uvolnit. Také jsem protestovala, aby mi ty zobáky zahákl za kůži a ne jen za fáč! Sestřička Herodeska! Tak a nyní čekám, až se zánět ztratí a budu to zase já a ne uzlíček nervů. Zdravotní sestra funguje i jako kuchařka, ale není to žádná z fary, p.Pohlreich by ji sepsul. Uklízet taky nechce.
cestou do polikliniky v Nera:
V sobotu jsem měla zajímavý den, ale protože mám úraz ruky a nemůžu psát bez bolesti ani na klávesnici, vezmu to jen stručně:
Milé KOČKY: poslední barvičky v Nerátkách -
