Věřte, nebo ne

Stalo se, že jsem byla asi poslední, kdo se do Chorvatska z Česka vydal.
Jela jsem na zájezd do této přímořské země natěšená, znala jsem to z vyprávění a bylo to v září 1999.
Všichni ostatní básnili o Dubrovníku, o Splitu, o Istrii.
My jsme dostali cestou k moři trochu ťafku při pohledu na vypálené domy a vraky aut po nedlouho předtím skončené válce v okolí Nového Knína. Vůbec se místní nesnažili ty hrůzy skrývat.
Nicméně, když jsme z busu vystoupili v Primoštenu, dýchnul na nás solí provoněný horký vzduch s velkou dávkou vůně borovic a byla jsem ztracená.
Na zájezdu nás postupně vzali na Slapovy Krky, do městeček Kaštel, Trogir, Šibenik,
Makarská, také do Dubrovníku, a jak jinak, k jezerům Plitvickým.
Nevím už, jestli to bylo poslední den před odjezdem, ale zažila jsem zajímavou situaci.
Byli jsme ve Splitu a měli jsme tu dost času na prohlídku, nejen Diokleciánova paláce, já jsem moc chtěla na zvonici, ale už jsem neměla peníze, vše jsme doutratili na tržišti nákupem vína a pod.
Co taky s kunama pak doma?
Známý, který tu byl s námi, našel na nábřeží 7 kuna! a to byla právě cena vstupu, dal mi je a ještě mi půjčil svůj nový digi foťák, který koupil před odjezdem z ČR, přesně 9.9.1999 ( proto si to pamatuji ) a já jsem šla. - ukázal mi jen, kde se to mačká !tehdy moc lidí digitální fotoaparát  nemělo.
Měla jsem na návštěvu zvonice už málo času, vystoupala jsem pár schodů a pak vešla do středověkého vchodu - vchod nízký a úzký, já vysoká, bacila jsem se do hlavy, až mi lítaly jiskřičky kolem hlavy jako sv.Janu Nepomuckému, napadlo mě, že se vrátím, ale pak jsem přijala bouli na čele jako daň za svou tvrdohlavost a šla,
kdo ví, kolik je tam schodů, jistě uzná, že jsem docela nebojácná, cestou jsem cvakala půjčeným foťákem co bylo v dohledu a věřte mi,
milé KOČKY,
že tohle jsou fotky, které mám hodně ráda.
Už jsem od té doby na té zvonici byla i později, ale stejně nejvíc vzpomínám na svůj prvovýstup.
A zase se potvrdilo, že nadhled je to pravé, co lidi potřebují, že?

V oceněné zahradě

Když nás vozili po všech čertech po Normandii, byli jsme i v oceněné zahradě u jednoho zámku,
( tam jsem zase udělala něco, co je u mne klasika - fotila jsem v zámku hezké židle a když jsem to měla hotové, pan průvodce povídá, že nemáme fotit, v tu ránu všichni chtěli a nemohli a já už jsem to měla ve foťáku ),
v Normandii i jinde po Francii mají zvyk: obce soutěží o nejhezčí vesnici a zámky o nejhezčí zahradu...
Navštívili jsme těch zámeckých zahrad několik a já bych jim dala cenu všem.
Milé KOČKY,
dovolíte, abych vám to ukázala?

Vpašovala jsem sem snímek od jedné, asi jen 1 km dlouhé říčky, pak také jeden z jiné zahrady u zámku na útesu.
Největší problém mám vždy s tím, jak to vyfotit, abych tam neměla 40 lidí ze zájezdu, případně z několika dalších, hihi.Tak musím pobíhat buď jako první nebo poslední.

V Normandii

Letní vzpomínání - když nemůžu za hranice, to mě baví.
Vzpomněla jsem si, jak jsme s Dášou, kamarádkou z Kravař od Opavy, jely do Normandie.
Ona k tomu měla ještě jeden důvod navíc se tam podívat, ale to sem nepatří.
Ukecala jsem ji na tento zájezd snadno, to jsem tehdy ještě netušila, že na jiný, také do Normandie, pojedu po několika letech znova s Janou, bývalou kolegyní.
Pravda, busem se tam kodrcáte hodně dlouho, ale stálo to za to.
Už když nám řekli na recepci, když průvodce rozdával klíče od chatek, že my bydlíme až nahoře na kopci, jsme neměly dobré pocity, trochu zrovna mrholilo a cesta s kufrem nebyla nic moc.
Vyfasovaly jsme mladší, slovenský, manželský pár a tak oni bydleli v manželském pokoji a my s Dagmar v pokojíčku asi určenému dětem.
Jenže, v momentě, kdy jsme se prvně vyspaly, odpočinuly si, odtáhly mraky a vylezlo slunce, jsme si uvědomily, že máme ten nejlepší výhled na oceán ze všech, že máme fajn spolubydlící a že vše vypadá lépe, než po příjezdu.
Hlavním a vyhledávaným prostorem se nám stala zakrytá předsíńka se stolem a lavicemi s fantastickým výhledem na celý kemp a moře.I když jsme měli i docela velký kuchyňoobývák, koupelnu a WC.
Vozili nás po městečkách, po zámkách a jejich zahradách, na útesy a když už památek a kostelů a sošek máte dost, vzali nás na kozí farmu, do výrobny likéru, do továrny na výrobu vyhlášených sýrů, do muzea kávy nebo čokolády, prostě jsme se nezastavily a opravdu pilně poznávaly tuto oblast sužovanou léta válkami, takže pomníky a pamětní desky a den D,
ale také všudypřítomné pastviny, krávy, kozy, koně, jablka a výrobky z nich.
Pochopitelně, že byly i ochutnávky, třeba ten likér stál za hřích!
( pozornému divákovi neunikne, že jeden plakát na likér dělal A.Mucha )
A následovaly i nákupy...
Na domech a zdech pazourkové kameny...Ráj na zemi.
Jeden den jsme si s Dášou udělaly holčičí den a byl super: umyly jsme si vlasy, udělaly nehty, dopoledne pily ozdravný nápoj,  šly do kavárny na kávičku a dort a pozorovaly jsme hemžení v městečku a v přístavu přes krajkové záclonky. No, i tak se dá žít...občas.
A moře - v dáli šmouha Anglie. Na obzoru lodě, velké, námořní, a západ slunce ?
milé KOČKY,
- vy se ptáte na západ slunce? no to mám mravenčení a husí kůži, to se musí vidět!
Já jsem si chytře na západ slunce poslední den vypatlala kartu a v Paříži,
kde jsme byli další, vlastně poslední, celý den až do 11 večer, musela fotit na Dášin foťák!
Přitom stačilo, aby bylo zataženo a nic z toho bych dnes neměla...
dovezla jsem domů nějaké dárky, spoustu myšlenek a plný fotoaparát:

povídám: Dáši, vylez na schody a dělej, že ti to tu patří:

Kočky v Dieppe: