Výročí

 Od 14.4. 2014, kdy jsem blog začala psát, až do 18.4.2020, kdy mi vymazali fotky z dřívějších dvou po sobě jdoucích blogů, jsem se snažila, aby to mělo nějaký řád a smysl. Tím smazáním mi dali někde ťafku, ani nevím, komu ,,poděkovat,,. Dnes, když se podívám zpátky, vypadá to tam jako rybí kostra po večeři, už to není ryba. Kdybych to uměla, možná bych to celé smazala až k tomu datu, abych začala vlastně znovu, ovšem, co když zase jednou přijde chvíle, kdy někoho někde napadne, smažeme fotky na mnoha blozích, ať je veselo. Já vím, není to smrtelná choroba, ale naštve to. Zrovna tak mi bylo líto, když některé mé oblíbené blogerky přešly na Instagram a jinam, blog ukončily, ale chápu je, někdy chtějí už jen prodávat nebo nemají čas na blog, zkrátka přišly zničehož nic do mého života a pak z něj náhle odešly. Kromě blogů nikam nechodím a je to můj problém. Instagram, Twitter, Facebook nemám a nenavštěvuji. Musím přeci taky žít svůj život!

Promiňte mi tu nostalgii. Stálo mě dost času a úsilí celá ta léta blog vytvářet a zbylo z toho jen torzo. Vím, že nás bylo víc, komu se to stalo, ale to není omluva.

Taky stárnu a už není z mnoha důvodů tolik možností cestovat, tudíž jsem se vrhla na retrospektivní výletování napříč republikou, případně kousek po Evropě, kam můžete, 

milé KOČKY, 

kdykoli se mnou, já vás srdečně zvu. Nic vás to nestojí, jen trochu toho času.  Jeden den se pokocháme Šumavou a druhý můžeme obdivovat třeba Slovinsko, však i já, když surfuju po vlnách blogů ostatních blogerek taky střídám žánry: Tu se stavím na zahradě u Simonky na dohled od Střekovského hradu a vzápětí se procházím pod Troskami s Jitkou, nebo zamířím k Dýmníku do Výběžku za Járou. S Dášenkou se projdu zámeckou zahradou v některé koutě jejího revíru, který obráží služebně, abych si jindy s ní zabruslila třeba na Lipně. Na dorty a jiné domácí výtvory musím k Janince, pleteniny obdivuji nejen u Ály v Č.K. a výlety všeho druhu, rostlinstvo a krásné zahrádky obdivuji u většiny z vás. Nic z vašich článků a fotek tu není zbytečné, vždy se to někomu líbí a někomu vylepší den. Také si ráda počtu u dalších z vás a pokud potřebuji kritické oko, zaběhnu k Vendy. U ní nikdy nevím, zda je víc něžně zahradnická nebo tvrdě kritická. Denně za Alenkou na Bílou Horu nebo jinam, třeba k Hance na Trutnovsko? Je to paráda, cestování za prima lidmi, do Aše od slovenských hranic, nebojím se pranic. Vlastně i na Slovensko ráda zajdu, o tom Bubatko něco ví. Mám i oblíbené polské blogerky...

Jak u mne dál? Kam to povede?

Kdybych jednou, třeba v devadesáti, Vám tady psala blbiny, dejte vědět, ať už s tím skončím, milé KOČKY, jo? Spoléhám na vás! 

Ze života

 

Milé KOČKY, 

fotky napříč zájezdy: obvykle je to v mém fotoaparátu po návratu ze zájezdu samá katedrála, radnice, zámecký park a nebo hrad, sochy jezdce na koni, sochy svatých, sochy žen s rozevlátými rouchy, mřížoví a věže, fontány a balustrády, a ejhle!, najednou tu jsou i človíčkové a pokud se někdo zmocní mého foťáku, cvakne i mne!

jen si tak skočit ze skály:

zatkli mě v Terstu:

policajt lenoch v Šibeniku:

dědouch, v Omiši :

kamarádka:

ryba fakt čerstvá:

stejné sukně:

dnes už bych si takhle ve Splitu nesedla!:

Dost bolo, jdu něco dělat, hihi...

i když, tyhle fotky mám hodně ráda!!! - to jsem cvakla přistání - vločka na Janin límec, když jsme byli s mužem a Janou v Pirně,  jednou, o Adventu.

 

Večerní vydání

 Milé KOČKY,

na dnešek odpoledne  připadla výzva Vin.nem. k dostavení se na druhou Včeličku proti covidu. Ač jsem vzala sebou fotoaparát, počasí bylo, stejně jako na prvním očkování, hnusné. Pršelo a Praha byla pod takovou šedou mlhou. Přesto jsem pár fotek pořídila a něco málo ukořistila. Celé jsem to absolvovala s paraplíčkem nad sebou a prochladlými prsty.

Mám to odbyté a prý mě čekají dva dny, kdy mi hrozí nevolnosti a teplota. Nu, uvidíme, s jakou se zítra vzbudím. Tady jsou záběry v areálu nemocnice a pak kolem Kubánského náměstí, kde jsem poté skákla na tramvaj, abych se vzdálila, přesunula se  jinam. Přeji hezkou, dobrou, klidnou noc.

u zastávky busu v N.

v areálu Vinohradské nemocnice:

na Kubánském náměstí:

Připomněli jsme si s mužem, jak před 60 lety všichni byli užaslí, že Gagarin letěl do vesmíru, ale, že to uteklo!

Od Tábora až k nám

Udělaly jsme si jednou výlet vlakem - sešly jsme se v Praze na Hl.n. tři Grácie: Jana, Marcelka a já. Dojely jsme do města Tábora, kde jsem nebyla poprvé, ale s kamarádkami a bez auta to bylo asi prvně. Počasí nám přálo, náladu jsme měly suprovou a tak jsme se prošly podle zdejšího rybníka, pak i městem křížem krážem a poté jsme ještě vystoupaly pěšinou - starou alejí, ke Klokotům. Zpáteční cestu jsme si opepřily pobytem v restauraci, daly jsme si obídek s výhledem na řeku Lužnici a do krajiny, načež jsme se volným krokem dopravily na nádraží a cesta zpátky už byla jen a jen uspávající. Co my jsme toho za ten povedený den probraly!

Milé KOČKY,

toto město má co nabídnout a to i opakovaně: toulání jeho uličkami, návštěva třeba čokoládovny, posezení u kávičky, chvilka se zmrzlinou, jak se tu ti Husiti asi měli?