Neplánované události

Při mém prvním zájezdu do Normandie jsem zažila veselou historku, kterou vám, milé KOČKY, nyní převyprávím. Bydleli jsme v městě Fécampu a každý den se jezdilo busem na výlety, obvykle kolem moře po různých památkách a pamětihodných místech. Tak jsme se jeden den ocitli ve městě Dieppe, ve kterém měli za II.sv.války zdejší obyvatelé velké starosti s Němci. Ale o tom historka není.

Naše výprava měla komentovanou prohlídku zdejšího impozantnho hradu a poté jsme měli až do 14 té hodiny rozprch. Po prohlídce jsme s kamarádkou Dášou zjistily, že kousek pod hradem, ale ještě v areálu, je pěkný trávník s nádherným výhledem na město a na moře, tak jsme si ,,ustlaly,, a kochaly se, vytáhly svačinu a užívaly si sluníčka.  Nikde nikdo, jen my a starý hrad nad námi.  Po nějaké době vidíme, že od brány na nás mává nějaký člověk, tak jsme mu také zamávaly a říkáme si, jak jsou ti frantíci milí. Jenže pánovi to nestačilo a pořád gestikuloval, takže jsme vyrozuměly, že to nebude jen taková letmá náklonnost. Zvedly jsme se a jdeme z kopečka k němu a tam nám na tabuli ukázal, že hrad je od 12 - 14 uzavřen. No, pane jo, kdyby si nás nevšiml, tak jsme se nedostaly ven a bus by ve 14 od. asi ujel? nebo by na nás dobu museli čekat!  No, dobře to dopadlo, šly jsme do města, daly si francouzský oběd - velký kus masa, jednu bramboru a velkou haldu zeleniny, francouzi ještě u toho kouří cigarety! Pak jsme se prošly po nábřeží a včas došly k busu a pokračovalo se do nějaké té rozkošné normandské vesnice.

pár fotek z Dieppe:

tady jsme poobědvaly:

o tohle bychom přišly, kdybychom se včas nedostavily k busu:

na střechách mají kosatce:

nejkratší francouzská řeka:

toto jsme vídaly z našeho dočasného bydlení každý večer...

Trocha změny

Milé KOČKY, nucené povalování v posteli minulý týden mi vyneslo z paměti už dávno zasuté vzpomínky na události při různých zájezdech, které nebyly plánované a většinou se v tu chvíli zdály být nepříjemné, ovšem, jak už to tak bývá, po čase se staly legračními nebo jen zajímavými.  O některé z nich se po zralé úvaze s vámi rozdělím.  

V roce 1999, a to v září, jsem se dostala ( asi jako jedna z posledních Češek ) do Chorvatska. Bydleli jsme v pěkném hotelu v Primoštenu, přímo u moře a každý den jsme busem jezdili po pobřeží na výlety. Tak se stalo, že jsme koncem pobytu navštívili na celý den i město Split, krásné, je zde přístav, zbytky Diokleciánova paláce, městečko samý mramor, úzké uličky, pěkné okolí, a především věž. Na tu bych byla ráda vylezla, ale, už jsme utratili téměř všechny kuny ( třeba na trhu za červené víno ) a vstupné bylo 7 kuna za osobu. Takže jsme měli do odjezdu asi 2 hodiny a šli jsme se projít po promenádě, fotili jsme. Jeden známý měl sebou úplně nový digi foťák a já jsem tehdy fotila ještě na Exu 1a. Digi jsem si koupila první až v listopadu toho roku. Tak si chodím a fotím lodičky a město s palmami a najednou, věřte nebo ne, na zemi ležely mince, 7 kuna. Úplně mi naskočila husí kůže, že je to znamení. Okamžitě jsem spěchala na věž, známý mi půjčil foťák a stručně mi řekl, kde co mačkat a já vyrazila. Ve vchodu do věže jsme se praštila příšerne do čela, kamenný vchod nízký pro středověké lidi a já dlouhá jako týden před výplatou, ale - nebyl čas na prkotiny - po schodech nahoru a fotit, fotit, fotit. ( myslela jsem si, že jsem tam prvně a naposledy).Což se později změnilo a na věži jsem byla vícekrát, ale takové fotky už jsem nikdy nenafotila. ( červený pruh na čele jsem měla asi 3 dny, ale co, alespoň se mi rozsvítilo).

snímky z okna paláce:

snímky z věže:

 

milé vzpomínky na Primošten:

celkem jsem zatím ,,vyrobila,, 5 podobně laděných zážitků ze zájezdů do ciziny...snad vám přijdou vhod.

Kaňon Labe

 Přijeli jsme do mého rodného města Benešova nad Ploučnicí a pozvala jsem Honzíka a manžela do zdejší cukrárny Pusinka, která je v rukách našich příbuzných - poté jsem si na náměstí trochu zase jednou zafotila a odjeli jsme k rozhledně Sokolí vrch v Dobrné. S Honzíkem jsme vylezli nahoru, rozhledna tam stojí od r.2004 a kochali jsme se výhledy na všechny strany, do Děčína, na Děčínský Sněžník, na Lužické Hory, na Bukovou Horu a podobně. A následoval přesun do místa Labská stráň, kde jsme si dopřáli z Belvederu pohledy na kaňon řeky Labe mezi Děčínem a Hřenskem. Honzíkovi se výlet líbil, ukončili jsme to obědem v restauraci v Nučicích u Labe kousek od Litoměřic. 

Dolní i Horní zámek v Benešově n.Pl. jsou tak notoricky známé stavby ve stylu saské renesance, že je tentokrát nechám bez komentáře, kostel i radnice už tu byly také vícekrát, rozhledna se vám představí sama a Belvedér asi také znají milovníci Českosaského Švýcarska. Pobyt venku mi hodně prospěl a mám i co dát na blog.

Milé KOČKY: náměstí

Sokolí vrch: opsaných pár slov - Zdoláte 162 schodů na vyhlídkový ochoz z ocelových roštu do výšky 31 m. Z něj se vám naskytne kruhový rozhled na Děčín a jeho mosty, Krušné a Lužické hory, Labské pískovce i České středohoří. Věž slouží jako rozhledna a zároveň k telekomunikačním účelům.

Jdeme k Belvederu:

zatím nabízím opsaný text - Z nejstarší vyhlídky v Českém Švýcarsku postavené roku 1711 spatříte výhled na kaňon řeky Labe, stolové hory Zirkelstein a Kaiserkrone na německé straně hranice. Z Labské stráně vás k vyhlídce zavede červená turistická značka. U vyhlídky je možnost se ubytovat ve stejnojmenném pensionu.

náš malý badatel: