Neplánované události II.

Milé KOČKY, další díl těchto neplánovaných událostí věnuji Itálii, v oblasti Viterba jsme měli moc krásný zájezd do opravdu zajímavých městeček a přírodních oblastí plný bohatých památek - jednoho dne jsme se vydali do města Orvieta. Je to město na skále, kam se dostanete ,,lanovkou,, a pak chodíte nahoře, no, chodíte, ony vás davy nesou. Jdeme takhle nepříliš širokou uličkou a já vidím banku, na jejímž okně byl jakýsi pultík. Hned jsem střelhbitě začala na něm vyměňovat baterky ve foťáku, když jsem zkontrolovala, že pod ním není žádný kanál.Trvalo to chvilinku a pak jsem vyrazila s davem dále, postupně ale davy slábly, řídly, až jsem přišla na malé náměstíčko a naši nikde. ( hned za bankou totiž odbočili vlevo ke kostelu ) Vpravo vidím palác s velice bombastickým schodištěm plným soch a tak jsem vylezla asi do druhého patra a spatřím kousek pod sebou za mnoha domy nějakou kostelní stavbu, pruhovanou a výrazně velkou. Tasím mobil a volám Janě, kde jste. V nějaké katedrále. Na komentované prohlídce. Říkám - jdu tam. Čekám dobu před tím kolosem a pak se vyřinuli ven, panu průvodci šeptám tajemství, že jsem se sama ztratila a sama našla. On na to: chcete do katedrály? koupil jsem vám také vstupenku. Dal ostatním asi 20 minut rozprch, vzal mne dovnitř, paní u vchodu vše vysvětlil a šli jsme sami dva, celou katedrálu mi ochotně ukázal a pověděl důležité věci k tomu. 

Takže pár snímků k této stavbě, o kterou jsem tehdy nepřišla, díky hodnému mladému průvodci. Ostatní si zatím asi dali kávu, v Itálii je kaváren!

Katedrála v Orvietu, zasvěcená Santa Maria Assuntě, je nádherný příklad italské gotické architektury a hlavní místo uctívání ve městě. Její stavba započala v roce 1290 a po staletí se na ní podílelo mnoho umělců, vyvrcholila v 16. století přidáním věží. Katedrála je proslulá bohatě zdobenou fasádou se sochami a mozaikami a v jejím interiéru se nacházejí důležitá umělecká díla, jako jsou fresky v kapli San Brizio a del Corporale, svědectví různých uměleckých období. Prohlášená za národní památku a minoritskou baziliku, katedrála nabízí cestu historií a uměním a představuje ikonický symbol Orvieta. - opsáno z mapy.cz

 

z vnitřku foto nemám, ale zkuste si to, milé blogerky najít - je to pohádka!

poohlídneme se i po městě:

Dole je dálnice a trať, po které jezdí italské rychlíky, mnou přejmenované na Žíznivá čára. Takové u nás neuvidíte.

Neplánované události

Při mém prvním zájezdu do Normandie jsem zažila veselou historku, kterou vám, milé KOČKY, nyní převyprávím. Bydleli jsme v městě Fécampu a každý den se jezdilo busem na výlety, obvykle kolem moře po různých památkách a pamětihodných místech. Tak jsme se jeden den ocitli ve městě Dieppe, ve kterém měli za II.sv.války zdejší obyvatelé velké starosti s Němci. Ale o tom historka není.

Naše výprava měla komentovanou prohlídku zdejšího impozantnho hradu a poté jsme měli až do 14 té hodiny rozprch. Po prohlídce jsme s kamarádkou Dášou zjistily, že kousek pod hradem, ale ještě v areálu, je pěkný trávník s nádherným výhledem na město a na moře, tak jsme si ,,ustlaly,, a kochaly se, vytáhly svačinu a užívaly si sluníčka.  Nikde nikdo, jen my a starý hrad nad námi.  Po nějaké době vidíme, že od brány na nás mává nějaký člověk, tak jsme mu také zamávaly a říkáme si, jak jsou ti frantíci milí. Jenže pánovi to nestačilo a pořád gestikuloval, takže jsme vyrozuměly, že to nebude jen taková letmá náklonnost. Zvedly jsme se a jdeme z kopečka k němu a tam nám na tabuli ukázal, že hrad je od 12 - 14 uzavřen. No, pane jo, kdyby si nás nevšiml, tak jsme se nedostaly ven a bus by ve 14 od. asi ujel? nebo by na nás dobu museli čekat!  No, dobře to dopadlo, šly jsme do města, daly si francouzský oběd - velký kus masa, jednu bramboru a velkou haldu zeleniny, francouzi ještě u toho kouří cigarety! Pak jsme se prošly po nábřeží a včas došly k busu a pokračovalo se do nějaké té rozkošné normandské vesnice.

pár fotek z Dieppe:

tady jsme poobědvaly:

o tohle bychom přišly, kdybychom se včas nedostavily k busu:

na střechách mají kosatce:

nejkratší francouzská řeka:

toto jsme vídaly z našeho dočasného bydlení každý večer...

Trocha změny

Milé KOČKY, nucené povalování v posteli minulý týden mi vyneslo z paměti už dávno zasuté vzpomínky na události při různých zájezdech, které nebyly plánované a většinou se v tu chvíli zdály být nepříjemné, ovšem, jak už to tak bývá, po čase se staly legračními nebo jen zajímavými.  O některé z nich se po zralé úvaze s vámi rozdělím.  

V roce 1999, a to v září, jsem se dostala ( asi jako jedna z posledních Češek ) do Chorvatska. Bydleli jsme v pěkném hotelu v Primoštenu, přímo u moře a každý den jsme busem jezdili po pobřeží na výlety. Tak se stalo, že jsme koncem pobytu navštívili na celý den i město Split, krásné, je zde přístav, zbytky Diokleciánova paláce, městečko samý mramor, úzké uličky, pěkné okolí, a především věž. Na tu bych byla ráda vylezla, ale, už jsme utratili téměř všechny kuny ( třeba na trhu za červené víno ) a vstupné bylo 7 kuna za osobu. Takže jsme měli do odjezdu asi 2 hodiny a šli jsme se projít po promenádě, fotili jsme. Jeden známý měl sebou úplně nový digi foťák a já jsem tehdy fotila ještě na Exu 1a. Digi jsem si koupila první až v listopadu toho roku. Tak si chodím a fotím lodičky a město s palmami a najednou, věřte nebo ne, na zemi ležely mince, 7 kuna. Úplně mi naskočila husí kůže, že je to znamení. Okamžitě jsem spěchala na věž, známý mi půjčil foťák a stručně mi řekl, kde co mačkat a já vyrazila. Ve vchodu do věže jsme se praštila příšerne do čela, kamenný vchod nízký pro středověké lidi a já dlouhá jako týden před výplatou, ale - nebyl čas na prkotiny - po schodech nahoru a fotit, fotit, fotit. ( myslela jsem si, že jsem tam prvně a naposledy).Což se později změnilo a na věži jsem byla vícekrát, ale takové fotky už jsem nikdy nenafotila. ( červený pruh na čele jsem měla asi 3 dny, ale co, alespoň se mi rozsvítilo).

snímky z okna paláce:

snímky z věže:

 

milé vzpomínky na Primošten:

celkem jsem zatím ,,vyrobila,, 5 podobně laděných zážitků ze zájezdů do ciziny...snad vám přijdou vhod.