Musím se smát, i když vlastně téměř není čemu,
protože jsem teď ta ,,padací babička,, - vodí mě manžel, pokud už někam musím jít,
za ruku.
A sousedky, převážně vdovy a neúnavné pozorovatelky přes záclony,
které jsou - řekněme - o 15 let starší než já,
mají pohotovost,
nejspíš se domnívají, že prožíváme v našem manželství renesanci,
sepnulo se jim
1.máj + kvetoucí stromy, naše vodění se za ručičku a pomalá chůze a BYLO TO.
O mém blogu nemají šajn, počítač nemají a tak se nedočetly o mých zdravotních potížích a pravém důvodu a já jim to říkat nebudu.
Pravda, byly doby, kdy manžel po práci rybařil, já jsem za ním jezdívala kvečeru na kole s menáží a vydrželi jsme na tůni klidně do 23hod.,
komárům jsem tam znepříjemňovala život malým čoudivým ohýnkem, pod nímž se nám dělala večeře...
( znáte? : dáte masíčko, papriky, cibuli, rajčata do alobalu a nad tím delší dobu přikládáte klacíky na ohníček )
pak manžel 1.5.2002 odešel do důchodu a vše se trošku změnilo,
každý z nás měl jiné priority,
manžel si hrál se svými hračkami: radiostanice, počítač, TV,
já se svými:
práce, domácnost, cestování, knížky, a pilné ježdění za vnučkami.
I pak jsme občas chodívali s mužem na večerní procházky kolem Labe, ale ...
posledních 15 let to bylo málokdy...
a najednou tohle - babky jsou ve střehu.
A já?
Milé KOČKY,
klidně se s ním budu vodit za ručičku, i když už padat nebudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat