Pod lampou

Večery pod lampou či přeneseně pod duchnou - to jsou moje večery s knížkou.

A mám nové objevy:

---

Holokaust od Romana Cílka, přečetla jsem jedním dechem, téma těžké, ale všichni by měli o této době vědět.

Na stolku na mne čeká pro několik příštích večerů F.R.Čech - Proč ta sova tolik houkala.

Abych nezapomněla, taky jsem minulý týden přečetla

staronovou Betty MacDonaldovou: Dusím se ve vlastní šťávě,

kdysi jsem ji už četla, nemám ji doma v knihovně a tak jsem si ji půjčila a se zájmem se do ní opět ponořila.

Jak ráda bych uměla tak skvěle psát!

A jak je to s tou lampou?

Milé KOČKY,

mám objednanou novou stojací lampu a jakmile dorazí do zdejší Zásilkovny,

budu číst v ušáku a nebudu svítit do pozdních nočních hodin manželovi do očí.

Dost si od té lampy slibuji a těším se na ni.

Právě včas

Kdysi jsem se dočetla o vršíčku Kopeč kousek za naší obcí.

Léta jsem se tam na jaře chtěla podívat a nějak se nedařilo.

Kdo si počká! - ten se dočká.

---

Dnes jsem po obědě na sebe něco navlékla a hurá na dráhu.

( pana Pecivála jsem nechala u PC )

Za celých 10,- Kč jsem si koupila zpáteční jízdenku do dvě stanice vzdálené vesnice,

a pak pěkně pěšmo na Kopeč.

Mírné stoupání po silničce s výhledy na Krtinu ( jak doma říkáme familierně Řípu ),

okolo se vše zelenalo, pole právě čerstvě zoraná tmavě hnědá a okolo spousta kvetoucích špendlíků.

Prošla jsem vesničku stejného názvu, jako byl cíl mojí výpravy,

vystoupala na vršek a cestou zkusila nafotit ty zlaté kvítky.

Tak blízko města a taková krása,

prý tu byla kdysi sopka, momentálně soptívám víc já.

Na celou akci jsem potřebovala něco přes dvě hodiny,

ve 14 hod. jsem odjížděla z N. a v 16 hodin už jsem z vlaku vystupovala zpátky u nás na nádraží a kmitala domů.

Milé KOČKY,

cestou jsem uvažovala, že bych mohla vyhlásit takovou malou VÝZVU:

není to povinné, není to soutěž, nebudu nikoho do ničeho tlačit,

ale!:

kdybyste chtěly, můžete nafotit během týdne nějaké své oblíbené místo nebo koutek, ať již na své zahrádce

nebo potok za vsí, cokoli, kam rády chodíte a není to běžně známé,

je to blízko vašeho bydliště a stojí za nakouknutí, za fotku.

V komentářích pod tímto článkem dejte vědět, kam se máme podívat.

Na jaký blog.

Uděláme si tady takové hezké, české JARO:

Níže mám pro vás fotodokumentaci mé dnešní spanilé jízdy:

Co se nevešlo

Do minulého článečku se nevešlo:

na poli rostou pneumatiky,

cestou zpátky u pangejtu na mne číhal krokodýl

---

a taky jsem nafotila tři velmi levné domečky:

to abyste,

milé KOČKY,

věděly,

že jsem na vás při focení nezapomněla,

dnes je přeci APRÍL!

Zpěv

Neměla jsem to v úmyslu, ale stalo se,

o sobotním výletu jsem vám,

milé KOČKY,

zapomněla napsat velmi důležitou věc:

---

Při procházce kolem potoka v Zubrnicích, když jsme hledaly s Janou nejlepší místa na nafocení bledulek,

doprovázel nás čilý ruch v povětří -

lítali kolem nás pilní ptáčkové, nosili suché trávy na hnízda a hašteřili se o vhodná místa,

v takovýchto místech se starými ovocnými stromy si nakonec najdou každý to své...

- doprovázel nás celou dobu zpěv, štěbetání, pokřikování a cvrlikání toho drobného ptactva.

To je ten správný moment, kdy si člověk, pokud není úplně hluchý, uvědomí, že je jaro!

Nikdy jindy v roce totiž takové zvuky neuslyšíte!

pozn.: ač se navzájem překřikují, dohromady to na mne dělá ten nejlepší dojem!

A taky jsme měli štěstí, nikdo ze zdejších neměl zapnutou sekačku ( ještě není tráva ) ani motorovou pilu!

Krásné jarní dny vám všem!

Na kolejích

Pro tyto fotky z nádražíčka v Zubrnicích si nechám tento chlíveček,

aby se to nepletlo s těmi bledulovými,

které jsem zveřejnila před chvílí!

---

Hihi.

Milé KOČKY,

nebudu tu znova a znova psát o bledulích, co jich v údolí potoka je,

od Lovečkovic do Zubrnic a v okolí,

o mlýnu, kde se točila pohádka Duhová víla,

to jsem psala minulé roky několikrát.

Taky o Bukové Hoře a na jejím vrcholku posazené televizní věži, která pokrývá signálem prý 1/4 republiky,

která ,,se cpe,, v Zubrnicích na každou fotku,

raději dám ve známost, že sem jezdí vláček ze Střekova.

Trať vedla do Verneřic a taky jedna větev dolů k Úštěku.

Pozůstatky tělesa trati jsou dosud v krajině patrné.

Nadšenci do vlaků to znají a nebo si hravě najdou na internetu.

Uznávám, že na všech těch našich dnešních zastaveních bylo možné navštívit toho více,

ale chtěli jsme klídek, pohodu a ne stíhací závod, a to se, myslím, podařilo.

Já přikládám obrázky: