Bolavá záda

Jak mi paměť ještě slouží, vzpomínám si, že jsem mezi 14 a 15tým rokem hodně vyrostla a asi proto mě občas vezmou záda.
Nějak si to zdůvodnit musím.
Před pár dny jsem převlékala cejchy, luxovala, uklízela, vařila a ble, ble, prostě dělala, co my holky v domácnosti tak běžně děláme a to vše u otevřených oken a balkonových dveří, zpocená v průvanu a bác ho, druhý den ráno se mi kously záda!
A to tak, že jsem vypadala jako ta babka z Mrazíka, co nese otep.Ohnutá a skuhrající.
A to mi připomnělo historku, kterou vám zde,
milé KOČKY,
předestřu pro ,,pobavení,,.
Kamarádka mi nabídla, tuším, že v květnu 2005, zájezd do Chorvatska na Brač. Ony tam jezdívaly každoročně a cvičily 2x denně jógu. Cena byla příznivá a na Brači jsem do té doby nebyla, tak jsem po tom chňapla.
Přifařili mi jednu paní, s kterou jsme si sedly, bydlely jsme v místnosti - za oknem moře, krása nesmírná!,
- ale, jelikož jsme jeli busem z ČR opožděně, stalo se, že jsme nebyli ráno v Chorvatsku, nýbrž jsme skončili ve štrůdlu na dálnici a pojížděli přískokama a já, zpocená, jsem asi ofoukla, druhý den jsem po jednom přespání v posteli nemohla vstát. Prostě kolo, které jsem vezla sebou, mi nebylo k ničemu a byl problém.
Tak mě krasavec, který to organizoval, odvezl svým bourákem do Supetaru do nemocnice - všechny ty mladé holky mi ho záviděly, nikoli ale bolest s tím spojenou.
Tam mě za spoustu cizokrajných peněz dali trochu do pořádku, takže jsem pak, za pár dní, vše dohonila, koupání v moři, výlety na kole i pěšky, ale už skoro sama, neb ostatní si to užily - když jsem byla nemohoucí.
Stejně na to moc ráda vzpomínám. Třeba na lodi, když jsme pluli do Omiše na výlet, jsem od posádky dostala darem cédéčko s jejich muzikou.
( Na Brač jsem pak, jiný rok, vytáhla i manžela, ale už bez bicyklů a poté holky začaly jezdit na Hvar, kam jsem s nimi jednou také zavítala společně s mužem )
Kdybyste dovolily, ukážu vám pár snímků z tohoto zájezdíku.

V pravěku

Tak by se mohly jmenovat níže uvedené fotky,
to jsem v roce 2002 vzala spolu s mým mužem moji matku a sestru na výlet na Šumavu,
ještě jsme netušili, ža za pár dní půjde po nás potopa,
a to doslova.
Manžel byl krátce v důchodu a já jsem byla ve stavu nemocných s tím, že mi doktorka dovolila volný pohyb po světě.
Jeli jsme do Písku, poté k příbuzným do Skočic, pak jsme se přesunuli na Modravu a pár dní tu bydleli,
dělali jsme výlety po okolí a třeba z Čeňkovy pily k Antýglu jsme šly se sestrou pěšky samy a máti s mým mužem se tam zatím dopravili autem a čekali na nás.
Taky jsme si naordinovali výlet na Černé jezero.
Po několika dnech jsme jeli domů, ale nikoli rovnou.
Stavili jsme se na rozhledně Krásno a v Lokti,
vypadalo to, jako bych chtěla mamce ukázat vše, kde to považuji za parádní místo.
Byla tehdy nadšená a užívala si to.
Když jsme později v TV viděli, jak voda teče v Písku až kolem hlav soch, kde jsme před pár dny stáli, ani jsme nedýchali. Chtělo se nám brečet.
Milé KOČKY,
takhle jsme to tehdy pojednali:

Tak přece

Byla středa a měly přijet obě vnučky na dva dny,
tedy na jednu noc a necelé dva dny k nám.
Šla jsem jim naproti k busu a tak jsme se vítaly s mladší vnučkou, že by i Brežněv záviděl, kdyby nás viděl!
Večer jsme si udělali výbornou hostinu a spát jsme šli docela dlouho, zato jsem vymyslela asi tři varianty, kam bychom mohli ve čt na výlet, aby to nebylo daleko.
1. Do Čelákovic do tvrze a pak do skanzenu v Přerově n.Labem,
2. Do Ploskovic na zámek a  do Litoměřic.
3. Nakonec jsem to ,,smázla,, a nechala na jindy a vymyslela jsem zámek Liblice a Pokličky v Kokořínském údolí.
Přiklonila jsem se k tomuto způsobu, aby se nejelo v tom horku daleko a holky viděly něco, kde ještě nebyly.
A jaký to mělo úspěch.
V zámeckém parku bylo svěže, byli jsme tam po ránu, mladší vnučka to v parku procvičila jako starý cirkusák, pořád: babi, babi, vyfoť mě. Starší: babi, babi, nefoť mě.
Měla jsem v úmyslu je vzít ještě k zámku v Mělníku a zajít k vyhlídce na Soutok, navštívit po letech opět  Muzeum kočárků, ale bylo tak dusno a valila se bouřka, že jsme to vzali z Pokliček domů.
A dobře jsme udělali.
Milé KOČKY,
chvíli to vypadalo jako konec světa.
Už je dobře, záhony zalité, holčiny odjely, potěšila jsem se a ony snad také.
Nakonec jsem je doprovodila až do Prahy na Hlavní nádraží.
V neděli se s nimi opět uvidím.
A víte, že donesly obě vyznamenání?

Nic nikde

Nic nikde nerespektují, pravil naštvaně manžel, když nás na Moravě několikrát předjel nějaký Pražák v autě buď na plné čáře nebo na dvou, nejlépe před zatáčkou či v jiném nepřehledném místě,
nebo poté, co jsme minuli nějakou příkazovou tabuli s padesátkou.
Tedy, že je to Pražák, usuzoval z SPZ, takže by to teoreticky mohl být i jiný člověk  s autem registrovaným v Praze.
Rozhodně těch lidí nebylo málo.
Jeden, aby se bál jezdit autem,
přeci k čemu jsou předpisy? aby se jezdilo bezpečně, ne?
Mnozí si ale odpoví, aby se předpisy porušovaly. Jenže ne každý je kaskadér a sebevrah.
Jak já s oblibou říkám, každý zběsile spěchá, pak má na Jipce nebo v márnici času dost.
Přitom manžel vůbec nejezdí čtyřicítkou - ale respektuje to, co má.
Tak je naučený, nikdy neporušuje zvyklosti.
Jezdí od mládí, měl motorku, aut několik, dokonce se jeden čas živil i jako služební řidič,
má naježdíno. Ale nikdy to prý nebylo tak hrozné, jako poslední dobou.
A proč to sem zatahuji?
Protože,
milé KOČKY,
všimla jsem si množství křížků a květin u nich za převážně mladé řidiče,
kteří už na silnici nevyjedou,  kdoví, co bylo příčinou nehody,
mohu se jen dohadovat, zda v tom byl alkohol, přílišná rychlost, nepřízeň počasí a nebo jen hazard?
Prosím, apelujte na ty kluky,
syny, vnuky, - aby byli opatrní.
Ale viděla jsem i maminku v autě, řídila, v ruce cigaretu, mobil, a vzadu dvě děti!
Měla jsem velkou chuť tu dámu vyfotit i s SPZ!
To nejlepší nakonec:
za celou dobu cesty od nás do Kroměříže a zpátky jsme nepotkali dopravní policisty.
Ti musí být tak vytížení!
Přimlouvám se -
jezděte opatrně, prosím.