pátek 1. února 2019

Není nutno

Jelikož mám na to nyní dost času,
uvažovala jsem o různých svých cestách, výletech a zájezdech
a přišla jsem na to, že není nutno vždy pro potěchu duše jezdit kdoví jak daleko,
i když! - se mi všechny cesty do ciziny vždy líbily, to jo.


Ale taky jsme párkrát jeli kousek ,,za humna ,, a neprohloupili jsme.
Abych podpořila svá slova, nastíním jeden takový výlet naším starým autem,
vydali jsme se tehdy do Vyšehořovic, pak do Kostelce nad Černými Lesy,
prošli se v Přišimasech a dále navštívili obce Tuchoraz, Přistoupim, Tismice,
nastudovala jsem si předem něco o historii, o zdejších zajímavostech a pamětihodnostech.
Jen mě mrzí, že kostely a památky nebývají přístupné, takže pofotím a obdivuji jen zvenku.
( mám ráda staré tvrze, kostely a třeba i židovské památky )
Jeden by ,,neřek,, - že máme pár kilometrů od domova takové kousky!
A to jsme ani nemuseli do měst jako Kolín, Kutná Hora, Kouřim, Český Brod - třeba.
( tam jsme byli taky a vícekrát!
třeba v obci Nové Dvory kousek od K.H. jste byli? a tušíte, jak úchvatné místo to bývalo? )
Jen na Kolínsku je tolik míst, kam stojí za to se vypravit,
že hned tak nenastane pro mne cestovatelské vákuum,
milé KOČKY,
tady máte malinkou ochutnávku ze starých zásob:
( stává se mi, že cestou někam na mne vybafne něco, co jsem neznala a příjemně mě to překvapí - např. kostel v Sudějově u Uhl.Janovic )
























































čtvrtek 31. ledna 2019

Večer

Někdy je potřeba zastavit, vypnout, uklidit v hlavě, nebo třeba ve skříni.
Mám ráda večery doma, se slabým osvětlením a bez velkých vzruchů.


Dnes budu čekat,
milé KOČKY,
co zavolají vnučky, bylo přeci vysvědčení.
Těším se.

Obyčejné odpoledne

Nic světoborného, jen pohoda a klídek.
Kafe, nebo čaj, buchta, kytka.


Mám ráda, když nechodí žádné nové zprávy,
jak říkává s oblibou jeden můj známý, ty jsou většinou k horšímu.
Kdyby nebourali někde o dvě patra výš, bylo by to,
milé KOČKY,
idylické odpoledne.
Pozdrav od nás vám všem.

středa 30. ledna 2019

Vařím z vody

Marodění není moje hobby.
Ležím a vymýšlím si, abych se zabavila a nespala v jednom kuse.
Říkám si, bez čeho bych byla chudší?
A tak jsem si v posteli, v tomto zimním čase, sestavila žebříček,
co, žebříček, ŽEBŘÍK to je!


Míst, kam jsem se v životě podívala a opakovaně!
Bez kterých si to nadále neumím představit.
Neumím si představit,
milé KOČKY,
že bych už nikdy nemohla navštívit Slavonice, Telč, Kroměříž, Český Krumlov, Prahu.
Že bych zjara, kdy kvetou tařice, neposeděla na hradě Košťálov.
Že bych nešla na Házmburk, ke Zvíkovu,
že bych se za vlahého počasí nevyškrábala na Lovoš,- okolo kvetoucí mandloně a tulipány v zahrádkách...
nešla na Klíč, na Jedlovou, na Hvozd.
Že už bych se nepodívala do Adršpachu.
Do Jeseníků, na Šumavu!
Do Jetřichovic.
Na rozhledny Tanečnici, Vlčí Horu, Dýmník, Děčínský Sněžník.
Že bych nenavštívila sestřenku ve Skočicích.
Zámky ve Vranově n.D., v Děčíně, v Miloticích, Lednici a Valticích.
Chrámy v Hejnicích, Křtinách, v Jablonném v Podj.
Že už bych nikdy nenahlídla do Mikulova a Znojma.
Že bych nemohla do Mariánských Lázní, Frantovek, Chebu.
Že bych zanevřela na Třeboň, na Jindřichův Hradec.
Že bych si nedala kafe a dort v cukrárně v Táboře?
Že bych nešla podél Kamenice z Plavů na Spálov.
Že bych nenavštívila zas a znova Sklářské muzeum v Novém Boru.
Že bych snad vynechala pěšší tůru z Hlavatice přes Hrubou Skálu do Troskovic?
Že bych si už neužila procházku kolem Kladské a nesedla si na oběd u hradu Bečov, nezajela jsem do Lokte,
nebo snad do Žatce!
( tady mám vidinu, že - až se opraví a rekonstruuje, bude to město šperk!)
Že bych s vnučkami neseděla na skále nad Jizerou a nestřílela peckami z třešní do prostoru.
Že bych koncem zimy neviděla bledule v Pekle u Č.Lípy a nebo v Zubrnicích.
Hrozná představa.
Tady vidím, že mám hodně důvodů se urychleně dostat do formy, vyléčit, uzdravit, žít zase normálně.
K naději a vidině lepších zítřků mě inspirovala Věrka, Věrka Fina, svojí úžasnou knihou Máma- čisté jiskření.
Děkuji. Moc.
( foto z našeho archivu )















































pátek 25. ledna 2019

Pauza

Ležím.
Spím, hodně, skoro pořád.
Dělám jen to nejnutnější.
Od neděle jsem nemocná.


Je mi hnusně.
Nečtu, nejde to.
Od soboty ani jedno kafe.
Tři dny jsem nejedla.
Jen čaj, med, citron, pomeranč, dnes polévka, zelňačka, dokonce banán.
Tři dny se o mne staral manžel, načež se nakazil a je na tom snad ještě hůř.
Ležíme, kašleme první ligu, budíme půl baráku.
Od včera antibiotika. Hořko v puse.
Taková pohroma a mnoho dalšího k tomu, nějak se mi začátek roku vymknul z ruky.
A k tomu na mne jdou divné myšlenky:
třeba to, že už asi nikdy nepůjdu na vysokých podpatcích v silonkách se švem! V úzké sukni a upnutém svetýrku...
Co to do těch léků přidávají?
Za měsíc mi bude, dožiju-li se, rok přes sedmdesát a kam bych se na jehlách hrabala?
A to jsem si na leden plánovala výlet někam za sněhem, s novým fotoaparátem,
případně očistit a oživit koberec, pošlapat ho v prašanu a vyklepat,
vzít svůj kožíšek na mráz a nechat ho užít si zimu,
místo toho jsem ráda, když si dojdu v pořádku do koupelny.
Milé KOČKY.
Už by bylo na čase, odrazit se ode dna.