Středa

 To se řekne, dnes je středa, ale pro mne to znamená: úřední den a jelikož už nejsem v pracovním procesu, mám radost, že nemusím být v kanceláři do večera ( jako kdysi, i když mne práce bavila!to zas jo... ), dnes, po mnoha dnech, se vaření ujal manžel, jitrnice, brambory a kysané zelí a já jsem se uklidila do ložnice a čtu si třetí díl Deníčku moderního fotra. K tomu jsem si dala kávu a bonbon Belgické pralinky vyrobené v Německu, a do toho odstavec, který mě rozchechtal, až jsem začala kašlat a málem jsem se udusila slinou ... takže žádný covid, humor mě má na svědomí...

Právě jsem u kapitoly téměř aktuální, kde D.L. popisuje nákup květin na MDŽ. I rozhodla jsem se, že vám tu nabídnu z jeho knihy jeden útržek, ať se také,

milé KOČKY,

pobavíte. 

Dnes by měla svátek moje bývalá tchýně, tak pálíme svíčky za ni a za moji mámu, která měla svátek v pondělí. 

Vzácný

 Poměrně vzácný je u nás ve městě pohled na sníh a nebo mrazivé počasí. Když už se to stane, obvykle beru foťák a honem si udělám obrázek, tudíž vám to mohu, než přijde obleva, také ukázat:

milé KOČKY,

to víte, sníh uklízet nemusím a pokud nechci, ani do obchodu v tom nadělení nejdu. Takže se mi taková zima může zpoza okna jevit jako krásná a fotkyhodná záležitost.

Zkušební vzorek

 Tak nějak by se to dalo nazvat, když se mým rodičům 16.února 1948 narodilo první dítě a rovnou holka. Moje babička, mámy máma, to měla z první řady, neb jsem se narodila doma. A hned jsme si s babičkou Annou padly do oka. Měla jsem ji velmi ráda a ona mi to oplácela, nebo to bylo obráceně? Jestli jsem s někým hodně chodila do kopců a do lesa, tak to bylo s ní, ona mě naučila názvy bylinek, pamatuji se, jak mi nakázala sedět tiše na pařízku a opravdu, slibovaná liška přišla. Slyšely jsme v lese nad Verneřicemi houkání parníku z Děčína, na pasekách poletovali motýli, o kterých si dnes můžeme jen nechat zdát. Možná byli tak velcí jen proto, že já jsem byla tak malá?

Milé KOČKY,

dnes už babička sedí někde na obláčku a diví se, co mi brání v rozletu, nikdy neslyšela o nějaké malém viru, který nám všem hodí na dlouho brzdu. Jasně vnímám, jak jiný a snadnější jsem zatím měla život já, na rozdíl od babičky, která ovdověla v poměrně mladém věku a prala se se životem v závěsu se čtyřmi dětmi, ( nemluvě o tom, že jí ještě 2 děti umřely).Nejhorší je na tom to, že si uvědomuji fakt, že ač se snažím, stáří s jeho neduhy je mi v patách, už mi často hází klacky pod nohy. Proto každý den dobrý, kdy můžu být soběstačná.

V sobotu, v neděli a včera mi volalo a přálo příjemné věci několik přítelkyň ještě z doby, kdy jsme chodily do práce a tvořily kolektiv. Jedna dokonce z lázní, kde si léčí pooperační stavy. Holky, moc vám všem upřímně děkuji. Rovněž jsem moc ráda za všechny krásné komentáře na blogu. Jsem tu v dobré společnosti a ještě dlouho chci být.

Taková vsuvka

 Dnes, jelikož nečekám nikoho, kdo by mne přišel pusinkovat, jsem udělala k obědu jen bramboráky     ( zv. cmundu ) a slepičí polévku ( svůj k svému ) a v noci jsem upekla linecký koláč, takže to tu smrdí česnekem a čarodějnice se drží v povzdálí. Ten česnek přebil vůni koláče, jablek, skořice...

Naše mamka dávala do cmundy ještě na drobno nakrájené uzené nebo gothaj a občas i na drobno nakrájené kysané vyždímané zelí. Já to šidím a po mase ani památky, taky dnešní gothaj není ten dřívější a navíc, já uzeniny nejím.

Milé KOČKY,

 je pondělí a svoje povinnosti jsem splnila, tak se jdu bavit, přečtu kousek knížky a pak si pořádně prostuduji povídání Signory o cestě do Itálie. Pac a mějte se pohodově, zimně, čistě a s nadějí na krásné jaro. Koupila jsem si litr jablečného džusu a tak budu slavit. Jiřina z N.

Naše město

 Naše město Nerátky je bývalá vesnice a je to tu znát, okolo původních domů se díky fabrice začaly stavět nejprve v padesátých letech cihlové, obvykle 2 patrové domy se zvýšeným přízemím a později paneláky, více paneláků a nakonec hrozně moc paneláků, takže, jestli mám správné informace, jsme spolu s Havířovem nejvíc se rozrůstající  sídliště během totáče v Česku.

Když jsme se sem nastěhovali, 15.3.1983, nelíbilo se mi tady ani náhodou. Byla jsem zvyklá na kopečky, to manžel se vrátil do města, kde nějakou dobu v padesátých letech žil s rodiči, než odešel na vojnu a už se sem vracel jen na návštěvu matky. Trvalo mi to asi dva roky, než jsem si uvědomila některé výhody, jako třeba vlakem a busem jste do půl hodiny v Praze. Najednou se dalo jet do divadla nebo na výstavu do Prahy a nebo na výletík. Stejně jsem ale zůstala věrná svému rodišti, mám ráda Děčínsko a k tomuto Středočesku jsem si musela hledat cestu. A to se dařilo především za podvečerů, kdy jsme s dcerou, tehdy dívkou školou povinnou, jezdily okolo komína na kolech, poznávaly jsme okolní obce a krajinu kolem Labe. Dokud dojížděla na gymnázium do Brandejsa, ještě jsme spolu občas hoply na bicykl, pak mi dcera odešla na školu do H.Králové, a bylo po spanilých jízdách v okolí. Musela jsem si hledat společnost jinde a v jiných řadách.

Milé KOČKY, 

po revoluci si manžel pořídil radiostanici a tam, přes vysílačky, jsme si pořídili známé a přátele, které si    ( některé ) opečováváme dosud a oni nás. Chodili jsme s nimi i na četné výlety a máme spoustu zážitků. Tím chci říct, že jsem si nakonec v našem městě zvykla a už to neřeším. Ale domeček někde u Mikulova nebo pěkný byt ve Znojmě by mi sedl. ( to manžel by měl nejraději nějakou hájenku pod Tatrami ). Nechci ale vypadat jako nespokojenec. ( zas to mám blízko k doktorům v Praze! ) Jestli to někoho zajímá, jak to vypadá u nás v zimě, mohu posloužit pár snímky, asi 3 dny starými.

Nikdo vám už netvrdí, že Spolana nesmrdí, ale je to tak.