To si jeden pozdě večer sedne k televizi a čirou náhodou si nejdříve pustí ČT 24 a pak u toho dřepí úplně v šoku do půl druhé v noci. O čem, že to mluvím?
Milé KOČKY,
o večeru, kdy v oblasti kolem Hodonína a Břeclavi, v tom vinicemi okrášleném kraji, řádilo tornádo, lidem zničilo domovy a velkému množství lidí přivodilo bezesné noci a starosti pro příští spoustu dní. V noci jsem nemohla moc spát a přemýšlela jsem o svých problémech, o Vetřelci a novinkách od mých doktorů, o situaci v naší ulici ( údajně prý pokácejí i vzrostlé stromy, aby měli víc parkovacích míst pro auta ), ale když jsem porovnala své starosti a situaci na jihu Moravy, uznala jsem, že ty moje jsou až na jednu, malé a nedůležité.
A to nemluvím o tom, že jsme měli jet v neděli 27.6. do Dolních Kounic, kde jsme měli dočasně pobývat, odtud jako ze základny jezdit na výlety a strávit tu 4 denní dovolenou. Tuto jsem v pátek ráno zrušila, domluvila jsem se s paní na září, zmrazila jsem (se) ohledně blogu, tzn. že jsem si na pár dní nejen přesunula na později své už předpřipravené příspěvky, ale nepsala jsem ani nové, nechodila jsem na blogy a musela jsem si srovnat myšlenky a i oslavičky, které nás v těch dnech čekaly, jsem nijak nehrotila. Manžel (ne)oslavil svátek ( a zanedlouho nás čekají jeho kulatiny ) a mladší vnučka měla zajímavé narozeniny. Svátek muže se projevil hlavně tím, že to tu vypadalo jako na ústředně.
Finanční podpora těch lidí, postižených řáděním živlů a odsouzených k likvidování přírodní pohromy, to mi přijde jako to nejmenší, co mohu já pro ty lidičky udělat. Myslím si, že to napadlo spoustu lidí a že ti lidé z poškozených moravských vesniček nezůstanou osamoceni. Fakt je, že to se mnou zamávalo a jistě nejsem sama.
Doprovodný obrázek není z Moravy, zpustošené tornádem, ale výhled z našeho domu na protilehlé stavení s jejich popelnicemi, kam někteří obyvatelé bezostyšně vyhazují, co jim padne do ruky. Naštěstí už je to minulost...
