Na křižovatce

Odvážila jsem se dnes ráno jít do obchodu, že si dokoupím nějaké drobnosti.

Po cestě jsem přemýšlela, jestli mě to tu na světě tak moc baví,

abych si i nadále přála tu být třeba do těch proklamovaných 99 let.

---

Na stromech vlajou igelitové tašky, mladé, krásné holky mluví jako dlaždiči,

mladice jede s kočárkem a hulí u toho jako fabrika...to a jiné takové jevy mi vadí,

že jí z krátkého trika lezou špeky je mi ale,

mezi námi,

milé KOČKY,

srdečně jedno.

V obchodě se mi kupodivu spravila nálada.

Měli tam totiž kytky, několik různobarevných kytic tulipánů, zlaté narcisy a takové velké kytice všehochuti.

V únoru jsem k svátku a k narozeninám dostala dárky a na kytku od muže peníze, abych si sama vybrala.

Protože nejprve několik týdnů viroza, pak lítání po doktorech a hrozila hospitalizace,

tudíž jsem s nákupem kytky čekala, až budu doma a pořádně si ji užiju, no né?

Takže to dopadlo tak, že k svátku mám čerstvě tmavou orchidej, k narozeninám barevnou kytici,

vybrala jsem tu do růžova, i když měli i do mé oblíbené žluté.

Je jako naše manželství: pestrá a divoká.

Orchidej jsem dostala i od sestry, tak mám na stolku hned dvě a v ložnici na okně jich kvete několik.

Navíc přišel na návštěvu malý Honzík a zase naskočil ten pověstný optimismus,

co se mi cestou do krámu někde na křižovatce ztrácel -

můj svět je zase ( téměř ) v pořádku.