Nejspíš

 Milé KOČKY, milí blogeři, po tom, co jsem zažila v Praze v pátek ráno, zauvažovala jsem o možnosti, založit, možná, novou rubriku - Nástrahy života, nebo Zážitky k smíchu, či něco podobného.

To bylo tak, Na Hl.n. jsem skočila na metro a na I.P.Pavlova jsem vylezla po několika schodech do tram. dvaadvacítky, sedla jsem si na volné sedadlo a za chvíli jsme vyrazili směrem ke Karlovu náměstí, s tím, že já vystupuji ve Štěpánské a zbytek se došourám pěšky.

Poslední do tramvaje vyšla asi starší paní o holi? - nevím přesně, kdo to byl, neotáčela jsem se, mladá paní - asi 35 let, sedící za mnou, povídá - pojďte, já vás pustím. Paní si sedla a rozjeli jsme se. Slyším tu ,,mladici,, - jak povídá stařence něco v tom smyslu, proč jsem ji nepustila sednou já. A sypala domněnky různého významu. Trochu jsem zamžikala řasama, kterých mám pomálu a zbystřila jsem pozornost, zda opravdu mluví o mně. Během krátké jízdy a jejího výkladu jsem se ujistila, že ano. Začala jsem se v duchu smát - stačilo, abych sundala paruku a otočila se na mladici a byla bych asi v tramvaji rázem sama. Paní netušila, že muzea u nás a v cizině se o mne perou, nejvíc zájmu projevují v Pehřimově v Muzeu kuriozit... A už jsem měla jasno, že zezadu asi nevypadám na 77 let, kterých jsem se dožila v polovině února a pak - jak se kdo cítí a jak mu momentálně je, to asi ostatní nevidí a vědět nemusí, pokud se sami v takové situaci neocitnou. Proto jsem zachovala klid, ve Štěpánské opatrně vystoupila a na mladou slečnu/paní se mírně usmála. Málem jsem jí popřála hezký den. 

Musím se ovšem také přiznat, že poslední dobou mne často mladí v Praze - jak děvčata, tak chlapci, pustí sednout, asi, když vidí tu zmuchlanou babičku. A věřte, že po některých ,,procedůrách,, neskáčete jako tatranský kamzík. 

poznámka: Nevíte někdo o prodejně náhradních dílů na člověka? A kdyby měli zrovna akci = slevy, tak bych tam zajela s dodávkou a nakoupila ve velkém stylu, něco na hned a něco na horší časy. 

Jaké je resumé? Opatrujte se, žijte v harmonii.