Od Ježíška

Bývá zvykem u nás v rodině, že mladí 26.12. přijedou na oběd a nechají mi tu vnučky. Tak i letos. Pojedli jsme, oni i my s dědouchem jsme dostali dárky, a pro mne měl Ježíšek letos jeden dárek extra speciál.

---

( kromě dalších dárků mi dal i novou knížku od L.Zibury - jupí!)

Léta jsem jezdila na zájezdy do Rakouska kolem města Freistadt a moc jsem si přála ho vidět ( nejen z busu ) a projít. Lákaly mě hradby a tušila jsem, že by se mi tam mohlo líbit.

Takže se mladí domluvili a v sobotu ráno jsme vyjeli směr Linz.Já jsem si trůnila vedle zetě, který třímal volant a dcera s vnučkami si udělaly valnou hromadu vzadu.

Nálada byla skvělá, jen to počasí nejisté, zvládli jsme to s jednou zastávkou v Č.Budějicích a už kolem poledne jsme se ubytovali v příjemném hotýlku poblíž dómu uprostřed centra.

Počasí se vylepšilo a my jsme vyrazili na procházku, dali jsme si obídek a pokračovali na zámek. Tady výstava A.Warhola.

Zhlédli jsme z výšky na město a na Dunaj, odpoledne a během podvečera jsme prochodili centrum, nikde už nebyly stánky a vánoční výzdoba jako bývá na Adventu, ovšem to nás nijak nemrzelo. Později jsem se vrátila s vnučkami do hotelu a dcera se zetěm se zdrželi ve městě. Večer jsme ponechali vnučky na hotelu a šli se ve třech projít znova do města. Od zámku byly úžasné výhledy na řeku a v ní zrcadlící se město.

Stavili jsme se v jedné příjemné kavárně na čaj a zákusek a vrátili jsme se do hotelu. Právě včas, abychom šli v rozumnou dobu spát. ( vnučkám jsme urvali mobily z rukou a zahnali je do peřin ).

V Linzi jsem byla o Adventu v prosinci 2016 a stejně mi teď připadal zase jiný, přesto, že jsem převážně chodila po stejných místech.

Milé KOČKY,

v neděli po snídani jsme uložili batožiny do auta, navštívili nedalekou katedrálu (údajně největší v Rakousku, s překrásnými vitrážemi v oknech, ve dvou patrech nad sebou ), ze které nám její zvony dávaly najevo její blízkost hotelu, poté jsme se v nedaleké ulici v kavárně či cukrárně? posadili ke kávě a lineckému koláči, dodám vyhlášenému, ovšem poté už jsme se domluvili na odjezdu do Freistadtu, kam jsme měli hlavně namířeno.

Na konci dálnice, od Dunaje v Linzi směřující k ČR, se nachází historické, hradbami opatřené městečko Freistadt. Tudíž jsme si tady udělali delší zastávku a obešli jsme to celé, něco nafotili, já jsem si velmi užila, konečně se mi splnil další sen.

Vše trochu pocukrováno, na rybníčku s kachnami dokonce i led.

Ve městečku jsou k vidění různé styly domů, zajímavá zákoutí, věže na hradbách, kostel, brána a mohlo by to tu být atraktivní i v létě!

Bylo slunečno a když jsme odjížděli zpět do Česka, ani se mi odtud nechtělo.

Ježíšku, moc děkuji.

Lesní koláč

Mnohé z vás,

milé KOČKY,

přejedené cukrovím, se jistě odvrátíte od mého příspěvku zpět k něčemu slanému nebo kyselému?

---

Jenže, s cukrovím to u nás je letos jinak: část mi donesla Marcelka a část mi darovala Jana, spolucestovatelky,

jelikož jsem ale chtěla udělat i to svoje, připravila jsem si minulý týden do lednice tři druhy těsta, ovšem v malém množství a dokonce jsem se po večerech snažila i něco upéct. Z různých důvodů mi to letos šlo jako psovi pastva...

Na cukroví chodíme pilně a jen moje skrblická povaha zachránila na zítra pro vnučky vzorky pečiva!

Z lineckého mi zbylo část těsta, tak mne napadlo, vykouzlit na zítra něco jablečného a naplánovala jsem si, že udělám dolní placku do jednoho silnějšího kastrolu a druhou, že do ní vykrájím formičkou dírky, tu ,,děravou,, pokličku položím navrch přes pocukrovaná nakrájená jablíčka.Přijedou totiž mladí s vnučkami, ať máme něco ke kávě a čaji, něco, co doma nemají.

A jak to dopadlo? Je tu teplo a těsto je za chvíli jako bláto, tak jsem musela udělat změnu: vykrájela jsem stromečky a nakladla je navrch. Proto ten název lesní.

Už si hoví v troubě.

Určitě to bude dobré a běda, jak ne!

Hezký večer všem.

V kině

Dnes u mne došlo k posunu, tedy malému, ale!,

včera jsem se na tabuli dočetla, že budou dnes v patnáct hodin promítat film Ledové království,

---

myslela jsem si, že bych tam mohla poslat dědu s Honzíkem,

i zeptala jsem se maminky Honzíka, zda by na to šel, jestli to rodiče dovolí,

dojednáno,

jenže, děda zastávkoval a spadla jsem do toho já.

Do kina s cizím chlapem jsem nešla už hrůzu let a nyní s pětiletým, ještě k tomu na film 3D,

když jsem ani netušila, co to vlastně je!!!

Doslali jsme brýle, myslela jsem, že to Honzík nebude chtít mít na nose, ale statečně se díval a já nakonec také.

A jestli jste,

milé KOČKY,

zvědavé, jaké mám po shlédnutí dojmy a názory, zde jsou :

Film je moderní pohádka, oplývá mnoha triky, efekty a kouzly, barevnými zvraty, chytlavými písničkami,

obdivuji tu něčí fantazii, děj byl svižný, i když předem odhadnutelný, ale je to pro děti!, i mne vtáhly události na plátně do děje a obdivuji práci, kterou tomu musel někdo věnovat.

Nakonec jsem to ohodnotila jako zajímavou zkušenost a Honzík byl nadšený.

Byly i divné momenty! Například, že princezna běhá po lese a skalách na podpatcích, nicméně chápu, že těžko bude princezna nosit pohorky,

dále obě protagonistky vypadaly, jako by právě šly z kosmetiky a od kadeřníka,

ovšem ty animace, jejich provedení, to bylo něco! Famozní!

Pozn.:

měli k tomu promítání vydávat s brýlemi ještě hluchátka, neb zvuk byl vyšroubovaný na maximum a to mi silně vadilo, a pak - jak jsem odchovaná B.Němcovou, H.Ch.Andersonem a jinými horory, tohle bylo zase něco jiného a ve svých bezmála dvaasedmdesáti jsem musela leccos skousnout.

Také ty obří papírové kbelíky pop cornu, co celou dobu konzumovali vlevo a vpravo od nás, to křupání, které bylo slyšet přes hluk filmu, mně znervózňovalo, jsem holt stará páka. Ani mi to nevonělo!

Za nás se v kině cucaly nanuky a eskymo!

Tak, a mám tu premiéru za sebou.

Na co myslím?

Já jsem takový truhlík, až se sama divím.

Včera, jen co se mi trochu udělalo lépe, zavolala jsem kamarádce,

---

zda bychom se dnes odpoledne neměly mihnout v Praze.

Souhlasila a proto jsem dnes v půl druhé na Ládví s Marcelkou měla spicha.

Přesunuly jsme se sedmnáctkou na nábřeží a pak uličkami k Betlémské kapli,

cestou, spolu se spoustou dalších turistů, především cizinců, jsme okukovaly domy, výzdobu a atmosféru,

vzala jsem ji do ,,podzemí,, u Betlémské kaple,

na koncertík a výstavu betlémů.

Krásně jsme se naladily na to správné sváteční rozpoložení a pak jsme se trošku courly po osvětlených romantických uličkách Starého města. Mezitím se totiž setmělo.

Našly jsme i zajímavou, útulnou, malinkou kavárničku a daly si alžírskou kávu,

poté jsme ještě chvíli křižovaly staroměstské středověké uličky, zašly do dvou barokních kostelů,

nakoukly do Pivního muzea,

nakonec jsme vyhřezly přímo na náměstíčku proti bývalému Rottovi.

Obdivovaly jsme krásně nasvícené budovy na Staromáku a pak, přes Ungelt, došly až na náměstí Republiky.

Poté odcestovaly domů.

A proč ten název? Představte si,

milé KOČKY,

já jsem zapomněla doma fotoaparát a tak si můžu dnešek jen pamatovat.

Nicméně mohu použít fotky z výstavy betlémů, kdy jsem na tomtéž místě byla s vnučkami v prosinci 2017!

Mrzí mne jen, že Jana taky nemohla s námi, ale měla rodinou sešlost a na to by moje omluvenka nestačila.

A teď budu mít noční šichtu!,

jedno těsto v lednici si mě žádá.

To jsou věci

Všimla jsem si, že na své oblíbené blogy chodívám poslední dobou méně často, ale pak se to snažím dohnat.

Asi tři roky jsem četla několik blogů, v dubnu 2014 jsem si udělala svůj a od té doby se jich mnoho ztratilo z mého zorného pole a jiné mi naopak přirostly k srdci.

---

A pak na mne vybafne občas nějaká bombastická zpráva, kdy se díky tomu, že ,,tu,, blogerku považuji pomalu za blízkou osobu, (ačkoli o mně skoro netuší, že existuju),

nestačím divit, co se to děje.

Letos je to už několik případů.

Taky se nestíhám orientovat v tom, pokud některé blogerky na blog zanevřou a jsou jen na Instagramu a jinde, protože - a to je moje chyba - já navštěvuji jen blogy.

Je to skoro jako v rodině, někdo se vdá a odstěhuje a také za ním jezdíte jen občas, někdo se ztratí z dohledu a po letech se potkáte a nestačíte se divit, čím ten člověk prošel.

Někdy si sama říkám, jestli bych neměla s blogem skončit, zda to má nějaký smysl, ale zatím to beru trochu jako svůj vlastní občasník, a třeba to může být i jako inspirace, či virtuální cestování pro ty, kdo z různých důvodů nemohou opustit domov?

V roce 2017 jsem upadla 22.12. a s naraženými žebry strávila Vánoce v posteli a díky manželovi to utrpení, 6 neděl krutých bolestí, přežila.

Letos se to sice nedá srovnat, nicméně díky chemkám také není vše ok. A tak si říkám - a co jako? Je pro mne a moji rodinu důležité, zda žiju nebo zda mám umytá okna do vysokého lesku?

A dnes jsem našla jednu záležitost, která mohla být průšvih!

Uklízeli jsme s mužem v jednom koutě za sedačkou a co myslíte?,

milé KOČKY?,

leží tam - na okraji sedačky,plyšový tygr a jelikož se ho dotýkala jedna žárovička světýlek, která byla na okně spuštěna z garnýže, všimla jsem si, že plyš na žárovičce byl spečený a kdo ví, jestli by se to při delší době zapnutí nevznítilo!

Měli jsme kliku! a budu od teď více ve střehu!

Buďte, prosím, také a opatrujte se.

Vaše fotky cukroví, perníčků, betlémů a nazdobených příbytků mi navozují tu pravou vánoční atmosféru a říkám si, že je v mém životě vše v pořádku.

Možná si ještě něco sama naordinuji.