Jméno

Nedávno jsem se někde dočetla, že moje jméno už skoro nikdo dítěti nedává,

že je rok od roku Jiřin méně.

---

Když jsem byla dítě, taky jsem nebyla nadšená,

víc se mi líbilo jméno sestry, Helena.

Zanedlouho, 15.2., budu mít zase jmeniny, jako už každý rok a aby toho nebylo málo, mám další den narozeniny.

Takže dostanu kytku a nějaké ty dárečky, na což se těším.

S čokobonbony to bude letos horší,

mladí vědí o mé počínající stařecké cukrovce a tak ta bonboniera nebude tak velká, jako jiné roky!!! béé.

V souvislosti s blogy jsem taky musela jméno řešit,

komentáře podepisovaly ještě asi dvě další Jiřiny a tak jsem po jisté době začala podepisovat své postřehy jako Jiřina z N., abych se odlišila.

Legrační je, že když jsem začínala psát před téměř pěti lety svůj blog,

o kterém jsem měla jasno jen v tom, že chci ukazovat především své fotky z cest a seznamovat lidi,

kteří se moc nikam nedostanou, s krásami v ČR,

případně tam propašovat pár snímků a slov o zajímavostech z občasných zájezdů,

tak tehdy na můj blog nikdo nechodil a nyní,

kdy už nějaké ty stálé návštěvnice mám, není zrovna chvíle, že bych je měla na svém blogu čím zaujmout,

příkladně k dnešnímu dni mohu jen konstatovat,

že nové fotky z plenéru žádné nemám,

jelikož tři týdny bojuju s virozou a zatím není vyhráno.

A že už jsem zkusila kde co.

Dnes, jako každou neděli, jsem skoukla Toulavku na ČT 1 a Objektiv jsem z poloviny prospala!

Taková jsem já hvězda,

milé KOČKY,

a to jsem spala v noci osm hodin v kuse.

Nežiju, přežívám.

Ale už můžu číst a taky každé odpoledne knížkám věnuji alespoň dvě hodiny.

Tak se mé virtuální kamarádky opatrujte,

buďte zdrávy a užívejte každý den.

Na dva dny

Dnes jsme se vybičovali a uvařili ruku v ruce jídlo na dva dny.

Pekáč výpečků, hrnec špenátu a bramborové knedlíky.

---

S masem pracoval manžel dle mých pokynů ( lépe to osolí, nakrájí a tak ) a já jsem obstarala to ostatní.

Taky jsem stihla udělat těsto na vanilkové rohlíčky, předám s dárkama pro Verunku, k svátku. Ať si to upečou sami,

na to už nemám čas.

Stihla jsem vše umýt, vyluxovat koberec, tak to u nás nevypadá až tak špatně.

Jsem docela spokojená.

Navíc svítí sluníčko a mám trochu víc energie.

A co vy,

milé KOČKY,

jak jste si poradily s pátkem?

( na mém talíři málo masa, ale to je normální! )

Smích

Kdysi, když byly vnučky ještě o hodně mladší, asi 10 a 8 let,

vzala jsem si je k nám na pár dní a byly jsme pozvány k neteři, která má kluky dvojčata.

Celé odpoledne tam společně dováděli, kluci se jim předváděli, co umí,

ač jsou o tři roky mladší než má mladší vnučka, vydají za tři čerty.

---

My jsme si s neteří povídaly.

Na pátou odpoledne jsme šly s vnučkami na bus, že pojedeme k nám.

Holky byly z návštěvy trochu rozjívené, sedly si dozadu a v jednom kuse se hihňaly, pošťuchovaly, smály.

Trochu jsem je usměrňovala, ale ne příliš.

Po asi třech zastávkách přistoupila jedna paní a dva muži, nejspíš šli z práce, a zanedlouho paní začala kritizovat naše holčiny, že se moc smějí, že by měly tohle a támhle, zkrátka byla nějaká nenaložená a vrčela.

Holky - ale, jako když se jich to netýká, nevšímaly si toho a dál se smály, chechtaly, občas se na 2-3 vteřiny zklidnily a za chvíli nový výbuch smíchu. Paní přitvrdila a začala kritizovat mne, že je nezvládám a vyvíjela teorii o tom, že bych s vnučkami neměla vůbec jezdit MHD.

Tak jsem to vzdala a jen jsem čekala, kdy ta ženská nechá zastavit autobus a nechá nás vysadit někde v polích. Když jsme kroužili kolem naší ,,věhlasné,, a všem známé fabriky, už jsem věděla, že odtud bychom to došly i pěšky.

Na náměstí jsme vystoupily a ulevilo se jak mně, tak asi i té nevrlé paní.

Holkám to chichotání vydrželo do večera a já jsem byla ráda, že jsou zdravé a veselé, i když dodnes netuším, co je tak rozchechtalo.

A vzpomněla jsem si, jak jsem jednou před lety jela vlakem domů z práce se dvěma kolegyněmi a tak jsme se bláznivě něčemu smály, až nám tekly slzy a pan průvodčí si myslel, že jsme něco oslavovaly a přehnaly to s alkoholem. Ten jeho nápad nás ještě víc rozveselil.

Nezbývá mi, než při pohledu na tu mladší Podšívku, která často ponouká starší sestru, říct si ,,pod fousy,, - celá bába.

Jak se vidíte ve vnoučatech vy,

milé KOČKY?

Není nutno

Jelikož mám na to nyní dost času,

uvažovala jsem o různých svých cestách, výletech a zájezdech

a přišla jsem na to, že není nutno vždy pro potěchu duše jezdit kdoví jak daleko,

i když! - se mi všechny cesty do ciziny vždy líbily, to jo.

---

Ale taky jsme párkrát jeli kousek ,,za humna ,, a neprohloupili jsme.

Abych podpořila svá slova, nastíním jeden takový výlet naším starým autem,

vydali jsme se tehdy do Vyšehořovic, pak do Kostelce nad Černými Lesy,

prošli se v Přišimasech a dále navštívili obce Tuchoraz, Přistoupim, Tismice,

nastudovala jsem si předem něco o historii, o zdejších zajímavostech a pamětihodnostech.

Jen mě mrzí, že kostely a památky nebývají přístupné, takže pofotím a obdivuji jen zvenku.

( mám ráda staré tvrze, kostely a třeba i židovské památky )

Jeden by ,,neřek,, - že máme pár kilometrů od domova takové kousky!

A to jsme ani nemuseli do měst jako Kolín, Kutná Hora, Kouřim, Český Brod - třeba.

( tam jsme byli taky a vícekrát!

třeba v obci Nové Dvory kousek od K.H. jste byli? a tušíte, jak úchvatné místo to bývalo? )

Jen na Kolínsku je tolik míst, kam stojí za to se vypravit,

že hned tak nenastane pro mne cestovatelské vákuum,

milé KOČKY,

tady máte malinkou ochutnávku ze starých zásob:

( stává se mi, že cestou někam na mne vybafne něco, co jsem neznala a příjemně mě to překvapí - např. kostel v Sudějově u Uhl.Janovic )

Večer

Někdy je potřeba zastavit, vypnout, uklidit v hlavě, nebo třeba ve skříni.

Mám ráda večery doma, se slabým osvětlením a bez velkých vzruchů.

---

Dnes budu čekat,

milé KOČKY,

co zavolají vnučky, bylo přeci vysvědčení.

Těším se.