Na zájezdech a výletech se mi občas nabízí vystoupat nahoru do věže a průvodce obvykle udělá tu chybu, že předem oznámí, kolik ta věž má schodů. Polovina zájezdu tím pádem vůbec na věž nejde, ostatní jsou buď mladí a běží napřed nebo jako já, staří a nechtějí se dát zahanbit a vyškrábou se tam, i kdyby měli padnout. Zato nahoře, ty výhledy, obvykle jsou ve věži zavěšené i zvony, takže si je také ráda pofotím, stejně jako to město pod námi a užívám si - a pak si řeknu, že to se mnou ještě není až tak hrozné a zase pomalu a opatrně slezu dolů a s jistotou vím, že už se to nebude opakovat.
( vždy si vzpomenu při té příležitosti, jak jsem vyvlekla svoji starou matku na rozhlednu Křemešník, jak se vzpouzela a jak pak byla neskonale šťastná a fotku odtud nadšeně ukazovala ostatním důchodcům )
Milé KOČKY,
takové město z výšky, to je jiná! Žádné zaprášené a přehřáté uličky, počůrané rohy, smetí a odpadky, počmárané zdi. Pohled z ptačí perspektivy je to, co občas člověk potřebuje.
V Toruni:
V Praze: co třeba z Jindřišské věže?
Ve Slavonicích:
V Ostřihomi:
Vysegrád:
Z věže hradu v Landshutu:
Když už jsem podnikla takovou námahu, ať z toho také něco máte!
