Chytit příležitost

 Říká se chytit příležitost za pačesy a tak jsme to udělali, dokud je hezké počasí, občas jsme s manželem na výletě a až bude pršet, budeme doma uklízet ( no, jak kdo ).

Na středu 6.9.23 jsme se domluvili, že si zopákneme výlet na západ, do oblasti Manětína, Plas a tam okolo. Vypsala jsem si toho na papírek spoustu a co bych vám, milé KOČKY povídala, díky objížďkám a výstavbě nové silnice směr K.Vary se mnohé neuskutečnilo, ale nevadí i tak toho bylo dost a stálo to za ten čas, peníze a námahu. Navíc jsme tam vůbec nebyli prvně...Nejhorší pro mne bylo zase vstávání brzy ráno, odjížděli jsme v šest.

Tentokrát jsme Rakovníkem jen projeli,  první pořádné zastavení bylo v Senomatech. Měla jsem tady spadeno na zvonici, jak jinak. Pak jsem o ní mluvila s jednou zdejší mladší paní a ta povídá: bydlím tu už pět let a nevěděla jsem o ní. To já o ní věděla léta a navštívila jsem ji prvně.

Další položka z mého seznamu se opět nekonala, ale tu si nechám v rukávu a snad to jednou klapne, že si ji prohlédnu a nafotím, tentokrát to zase nevyšlo. ( a to jsme ji minuli ani ne o 1 km!)

Manžel překvapivě zastavil a delší dobu jsme se tu zdrželi, i když jsme tu byli vícekrát - u Mariánské Týnice. Tak jsem nedělala vlny a nafotila ten objekt znova a ,,lépe,,.

to nejsou Ufouni, to jsou naše stíny:

Do Plas jsme nakonec nejeli, ale vzali jsme to do Manětína a poběhali jsme toho zde hodně.Je to městečko se zámkem a mnoha, ale opravdu mnoha sochami, sochat bych je nechtěla a platit za ně už vůbec ne.Potěšilo mé srdce, že se památky zde opravují a zvelebují, ovšem některé jevy byly oproti dřívějšku v mínusu: Íčko zavřené a cukrárna také. Kavárnu na zámku otevírali až v jedenáct a to už jsme byli na odjezdu.

Fotky z Manětína vám, milé blogerky, ukážu zítra, je toho tolik...

Několik dalších cílů smetl manžel z pomyslného stolu a prošlo mi zajet do Toužimi. Zde jsme si dokonce dali oběd v restauraci a já jsem si pak poběhala město a nafotila zdevastovaný zámkohrad a nesmělé pokusy o opravy, třeba se to časem zdaří?Později už nebylo možné manžela přimět k dalším plánovaným, převážně přírodním úžasnostem, viděla jsem, že je unaven a tak jsme z Bochova jeli domů.Je to k nám pořádný kus cesty.

Foto různě po Toužimi:

Zítra si dáme dostaveníčko v Manětíně, bude se vám líbit, milé blogerky. 

V Polabí

 Nějak zapomínám vkládat fotky ze zdejší krajiny, z Polabí. Když jsem do N. přišla, respektive jsme se sem přestěhovali, byla jsem z toho nenadšená, stručně řečeno a složitě jsem hledala, jak to moje nazírání změnit. Po nějaké době, když jsem si zvykla na novou práci a později jsem dojížděla za prací do Prahy, jsem také pomalu poznávala okolí a vzala jsem to tu ,,na milost,,. Ne, že by mi přestaly chybět kopce a lesy, na které jsem byla zvyklá na Děčínsku, ale častěji jsem využila rovinatého terénu pro jízdy na kole, udělala jsem si nové přátele, využila blízkosti Prahy -  to bylo fajn - tamní divadla a muzea i památky, člověk si časem zvykne.

Milé KOČKY, pokusím se nastínit, jak to v nejbližším okolí vypadá:

třeba tady - jaro na Kozelské tůni ( staré rameno Labe...)

zámeček v Lobkovicích:

a o měsíc později:

a co jindy, třeba na podzim:

na procházku se dá jít i v zimě:

občas, i když sporadicky, vidíme i u nás ve městě sníh!:

A máte, milé blogerky, jasno, jak to v Nera a okolí, u Labe i u tůní, může vypadat...