A pořád kvetou

Aneb - stále kvetou, ale už tuší, že možná přide déšť a potom třeba i chladno, vítr, sníh.

 V úterý po návratu z Karlova náměstí, tedy krátce odpoledne, jsem místo ležení v posteli vzala náčiní a vydala jsem se před dům, butelka mi dost překážela v práci, nevím, co mi do kokteilů píchli, ale bylo docela teplo a tak jsem se pustila do stříhání planých výhonů a jiných nepotřebných větviček u růží. Taky jsem ty poslední zářivě barevné odvážlivce na trnitých větvích nafotila pro vaši i moji potěchu, milé KOČKY.

Ruce jsem měla rozedrané jako po neplánovaném setkání s tatranským medvědem nebo s usurijským tygrem, krev tekla proudem ( jako) a vůbec tomu opečovávání růží nerozumím, tak se keře musí s tou pohromou nějak po svém zjara vyrovnat. Zatím to dělají od r.1983, kdy jsem se sem jako náplava přistěhovala, docela statečně. (růže jsou tu o poznání později).

Pár větviček se šípky ze zplanělé růže a tři květy červené růže jsem si uštípla na ozdobu stolu.

několik stádií zmaru:

dokonce ještě slabě voní:

tahle si na poskládání vnitřních lístečků dala záležet, marnivka jedna:

Má prý pršet a mohlo by to ještě počkat - nemám nafoceno jedno místo v Nerátkách - kde jsou stromy o dost barevnější než jinde ve městě, musím se tam brzy vypravit, už je více listí na zemi, než na stromě.

Milé blogerky, buďme milé, usměvavé, přátelské a přející, to by v tom byl čert, abychom to dobré ze sebe nevymáčkly!