Včera a dnes

Včera svátek, dnes narozeniny,

včera telefonní ústředna ( každý mi volal a přál, hihi. )

Včera přijela sestra, dovezla mi kytku a dárky.

---

Bylo jak na jaře, tak jsme se prošly, než zase odjela.

Ta zima se ale jistě ještě vrátí.

Za týden oslavíme s dcerou narozeniny spolu.

Moje i její.

Nyní mají jiné starosti, vnučky mají týden prázdnin, hory volají,

sbalili lyže, prkno a davaj směr Krkonoše.

To jistě zase přijde pohlednice ,,holky na sněhu ,,.

Polovina února, dobrá zpráva:

už zanedlouho bude JARO.

Všechno má svůj čas,

na jaro se pod peřinou a s knížkou dobře čeká,

když nemusíme ráno škrábat sklo na autě a jet do práce,

tak nám to počasí s mlhou a mrazíky nevadí!

Jen ten nový fotoaparát je nervozní, kdy že to spolu rozbalíme?

Milé KOČKY,

přeji vám hezký den a víkend.

( Kdyby kolegyně Jana nebyla právě s rodinou ve Švédsku, asi bychom jely spolu do Prahy na odpolední procházku )

Do knihovny

Už je mi trochu líp a taky nemám co číst,

dočetla jsem třetí knížku L.Zibury

a k tomu navrch knihu Máma - čisté jiskření, kterou jsem dostala k narozeninám od její autorky,

milé Věrky Finy.

---

Nechávám dojmy doznít...

Teď se půjdu poohlédnout po nějaké vhodné duševní potravě do zdejší Městské knihovny.

Už jsem si udělala včera večer na internetu přípravu, z mého seznamu knížek jsem zjistila, co tu mají a těším se,

chvíle s knížkou jsou pro mne báječně strávený čas,

člověk zapomene na běžné starosti a neduhy.

Od mládí jsem - podporována rodiči,

i učitelkou češtiny, která mi půjčovala knížky ze svého,

případně díky třídní učitelce, která mi kupovala za vysvědčení knížku 2x do roka!,

a taky knihovně v mém rodišti - zkrátka hodně jsem četla.

Namátkou:

Jirásek, Čapek, Feuchtwanger, Němcová, Singer, Zweig, Salinger, Lustig, Sienkiewicz, Stingl, Formánek, Mayle,

knížky Zikmunda a Hanzelky,

moje nejmilejší Mac Donaldová,

nyní Devátá, Pawlovská,

( a spousta dalších )

to jsou autoři a jejich knihy, které mě ovlivňují, formují a obveselují,

snažím se číst i spoustu nových, mladých, nevšedních spisovatelů,

vždy, když nějakého spisovatele objevím a líbí se mi, jak píše, toužím číst vše, co napsal.

Taková moje umanutost.

Pamatuji se, jak jsem sedávala na půdě u malinkého okýnka v seně a hltala Kapitána Korkorána nebo Staré báje a pověsti a žila Řeckem.

Nebo jak jsem se v noci ve dvě ráno chechtala v posteli nad knížkou J.Haška a manžel mě musel usměrňovat.

( nevýhoda jedné ložnice ).

Milé KOČKY,

jak já si vážím toho, že ve svém věku ještě mohu číst bez brejlí!

Když mám co číst, ani mi nevadí, když je venku ošklivo.

A toužím po stojací lampě nad ušák,

abych mohla večer a v noci číst v obýváku a nerušit manžela.

něco jako:

https://www.alfa-svitidla.cz/Lampa-Spot-light-SIMON-1205102-bila-d1975.htm?utm_source=favi&utm_medium=cpc&utm_campaign=favi-stojaci-lampy&utm_term=dcb59d35-36bd-43d7-93db-529803dc4852

a jsem zpátky doma:

Jméno

Nedávno jsem se někde dočetla, že moje jméno už skoro nikdo dítěti nedává,

že je rok od roku Jiřin méně.

---

Když jsem byla dítě, taky jsem nebyla nadšená,

víc se mi líbilo jméno sestry, Helena.

Zanedlouho, 15.2., budu mít zase jmeniny, jako už každý rok a aby toho nebylo málo, mám další den narozeniny.

Takže dostanu kytku a nějaké ty dárečky, na což se těším.

S čokobonbony to bude letos horší,

mladí vědí o mé počínající stařecké cukrovce a tak ta bonboniera nebude tak velká, jako jiné roky!!! béé.

V souvislosti s blogy jsem taky musela jméno řešit,

komentáře podepisovaly ještě asi dvě další Jiřiny a tak jsem po jisté době začala podepisovat své postřehy jako Jiřina z N., abych se odlišila.

Legrační je, že když jsem začínala psát před téměř pěti lety svůj blog,

o kterém jsem měla jasno jen v tom, že chci ukazovat především své fotky z cest a seznamovat lidi,

kteří se moc nikam nedostanou, s krásami v ČR,

případně tam propašovat pár snímků a slov o zajímavostech z občasných zájezdů,

tak tehdy na můj blog nikdo nechodil a nyní,

kdy už nějaké ty stálé návštěvnice mám, není zrovna chvíle, že bych je měla na svém blogu čím zaujmout,

příkladně k dnešnímu dni mohu jen konstatovat,

že nové fotky z plenéru žádné nemám,

jelikož tři týdny bojuju s virozou a zatím není vyhráno.

A že už jsem zkusila kde co.

Dnes, jako každou neděli, jsem skoukla Toulavku na ČT 1 a Objektiv jsem z poloviny prospala!

Taková jsem já hvězda,

milé KOČKY,

a to jsem spala v noci osm hodin v kuse.

Nežiju, přežívám.

Ale už můžu číst a taky každé odpoledne knížkám věnuji alespoň dvě hodiny.

Tak se mé virtuální kamarádky opatrujte,

buďte zdrávy a užívejte každý den.

Na dva dny

Dnes jsme se vybičovali a uvařili ruku v ruce jídlo na dva dny.

Pekáč výpečků, hrnec špenátu a bramborové knedlíky.

---

S masem pracoval manžel dle mých pokynů ( lépe to osolí, nakrájí a tak ) a já jsem obstarala to ostatní.

Taky jsem stihla udělat těsto na vanilkové rohlíčky, předám s dárkama pro Verunku, k svátku. Ať si to upečou sami,

na to už nemám čas.

Stihla jsem vše umýt, vyluxovat koberec, tak to u nás nevypadá až tak špatně.

Jsem docela spokojená.

Navíc svítí sluníčko a mám trochu víc energie.

A co vy,

milé KOČKY,

jak jste si poradily s pátkem?

( na mém talíři málo masa, ale to je normální! )

Smích

Kdysi, když byly vnučky ještě o hodně mladší, asi 10 a 8 let,

vzala jsem si je k nám na pár dní a byly jsme pozvány k neteři, která má kluky dvojčata.

Celé odpoledne tam společně dováděli, kluci se jim předváděli, co umí,

ač jsou o tři roky mladší než má mladší vnučka, vydají za tři čerty.

---

My jsme si s neteří povídaly.

Na pátou odpoledne jsme šly s vnučkami na bus, že pojedeme k nám.

Holky byly z návštěvy trochu rozjívené, sedly si dozadu a v jednom kuse se hihňaly, pošťuchovaly, smály.

Trochu jsem je usměrňovala, ale ne příliš.

Po asi třech zastávkách přistoupila jedna paní a dva muži, nejspíš šli z práce, a zanedlouho paní začala kritizovat naše holčiny, že se moc smějí, že by měly tohle a támhle, zkrátka byla nějaká nenaložená a vrčela.

Holky - ale, jako když se jich to netýká, nevšímaly si toho a dál se smály, chechtaly, občas se na 2-3 vteřiny zklidnily a za chvíli nový výbuch smíchu. Paní přitvrdila a začala kritizovat mne, že je nezvládám a vyvíjela teorii o tom, že bych s vnučkami neměla vůbec jezdit MHD.

Tak jsem to vzdala a jen jsem čekala, kdy ta ženská nechá zastavit autobus a nechá nás vysadit někde v polích. Když jsme kroužili kolem naší ,,věhlasné,, a všem známé fabriky, už jsem věděla, že odtud bychom to došly i pěšky.

Na náměstí jsme vystoupily a ulevilo se jak mně, tak asi i té nevrlé paní.

Holkám to chichotání vydrželo do večera a já jsem byla ráda, že jsou zdravé a veselé, i když dodnes netuším, co je tak rozchechtalo.

A vzpomněla jsem si, jak jsem jednou před lety jela vlakem domů z práce se dvěma kolegyněmi a tak jsme se bláznivě něčemu smály, až nám tekly slzy a pan průvodčí si myslel, že jsme něco oslavovaly a přehnaly to s alkoholem. Ten jeho nápad nás ještě víc rozveselil.

Nezbývá mi, než při pohledu na tu mladší Podšívku, která často ponouká starší sestru, říct si ,,pod fousy,, - celá bába.

Jak se vidíte ve vnoučatech vy,

milé KOČKY?