Pracovní středa

Milé KOČKY,
vám všem, které jste mi pod včerejší příspěvek napsaly komentář tady a teď moc děkuji za váš čas a držení palců. Člověka to opravdu dost posiluje, to mi věřte,
a slibuji vám: nebudu sedět v koutě a plakat, není to můj styl.
Včera, když jsem chodila po veltruském zámeckém parku, sledovala jsem, co vyfotit a užívala jsem si čistý vzduch a zeleň.Vůbec jsem nemyslela na problémy okolo kornaviru a na Vetřelce!
Líbily se mi keře kvetoucích šeříků, a vše ostatní, co je tam k vidění. Dnes jsem měla trochu energie a tak jsem před domem zryla záhon, okopala keříky ibišků z loňska, zasela semínka, co jsem kde naloupežila při zájezdu a nebo na podzim ve městě, kdy už vše usychá a mrzne.Děláme to tak s Janou, že si bereme semena květin, ale v rozumné míře!
Takže do země šly měsíčky zahradní, afrikány, beraní ocasy, a pak záhady, neb už si vše nepamatuji.
Truhlíky s muškátama jsem odnosila ze schodiště na balkon ( snad už zima nebude ) a brzy půjdou na plot ( jak říkávám, když je upevňuji na okraj zábradlí ).
Nějaké muškáty jsem dokoupila.
Ve dvou truhlících už mám sazeničky a ty přepíchám na záhon za pár dní.Taky zaseju řeřichu.
Venku mi kvetou modrofialové kosatce, orlíčky, 4 žlutočervené tulipány a pak takový barevný, krásný plevel, který tam schválně nechávám, vypadá to hezky. Pomalu už vylézají hosty.Mám asi 4 různé druhy, jakmile rostlinky zesílí, rozmnožím si je.
Jedna nájemnice mi darovala odkvetlé cibuloviny, asi narcisy, tak je tam zabuduji.
Příští jaro budou dělat parádu. Jo a loni mi Jana věnovala trochu konvalinek a letos mi jedna vykvetla! Super!
Jsem jak starý indián, pořád prosím o déšť.
Schraňuji vodu do konve, cokoli není od jaru nebo s práškem na prádlo nebo mastné, jde stranou a s tím zalévám. Požádala jsem i sousedy, aby to dělali také. Třeba po uvaření vajíček na tvrdo se voda, po vystydnutí,
může použít na kytky.
Dnes budu vařit roušky, tak až voda vystydne...
Takhle si tu žijeme.

Odměna

Dnes dopoledne jsem zavolala na Karlák své paní prof., jak dopadlo CT minulé úterý a dozvěděla jsem se dobrou zprávu: Vetřelec zůstal sice na velikosti, kterou měl už v listopadu, nicméně není větší a snad se nerozlejzá!!
Má přibližně poloviční velikost, než jakou měl v září 2018.
Obě, paní prof. i já, jsme měly z té skutečnosti radost. Já do té míry, že jsem se rozhodla se odměnit.
I když výsledek je především úspěchem spousty doktorů, sestřiček, radioterapeutů a dalších lidí.
Co bude dál, se uvidí, chemky nechci a operovat to nejde.
Kolem 13-té hodiny jsem nastoupila do busu, kterým jsem jela poprvé a namířila si to krajinou v jarních barvách, mezi loukami a poli, bus ,,vymetal,, vesnice a pidiobce, skončila jsem ve Veltrusích.
Tady jsem cíleně zamířila do zámeckého parku, vytáhla jsem fotoaparát a zvěčnila místní zvěř,
zámek ( toho času ještě zavřený, stejně jako zahrady ), sochy, stromy, koně a prošla jsem se,
natrhala jsem si čerstvé kopřivy,
mrzelo mne jen, že se mnou nejel ani manžel, ani Jana, ani kamarádka Marcelka.
Nakonec jsem si vystačila sama, lidí tam bylo poměrně dost, s dětmi, se psy, na kolech i několik seniorů na výletě.
Na závěr jsem se odměnila ještě čokoládkou Geisha, a potěšil mne i fakt, že bus mám zadarmo.
Zpátky jsem jela jiným busem, který kličkoval zase jinými vesnicemi, kudy jsem jela naposledy snad před 15 lety na kole. Silničky tak úzké, že jsem čekala, kdy si o rozkvetlé kaštany odřu bok.
Ještě, že jsem měla roušku, alespoň lidičky v busu neviděli, jak mám spadlou bradu, kudy to jedeme.
Takže mám úplně čerstvé dojmy, vím, co kde zaseli zemědělci, kde kvete řepka, kde mají rozbitou silničku a kde z rozkvetlých kaštanů vykukují věže kostela.
Byla jsem po návratu domů tak nadšená, že jsem manželovi na chleba plátkový sýr vykrájela formičkami na cukroví, což jsem dělávala naposledy mladší vnučce, aby jedla!
Však taky překvapeně koukal!
Milé KOČKY:
Ve Veltrusích jsem nebyla poprvé, ale poprvé sama!
Nu a nebyla bych to já, abych nepřilípla pár obrázků:
( zámky Veltrusy, Hořín, Liběchov a další byly hodně poškozeny za povodní a některé se podařilo opravit, některé zatím nikoli, k sousednímu zámku v Nelahozevsi se vypravím jindy, už jsme tam taky byli )

)

Zříceniny, ruiny

Vzhledem k tomu, že je květen, slaví se výročí konce II.světové války a v televizi je možné odsledovat i několik nových filmů a pořadů o této hrozné události,
vyskočilo na mne několik skutečností, nad kterými se musím zamýšlet.
Při pohledu na to, jak vypadala města v Německu na konci války,
rozbombardovaná a naprosto zničená, a jak vypadají dnes, opravená a čistá,
napadá mě, jak je možné a čím to, že třeba v Polsku jsem viděla takové ruiny a poničené stavby ještě dnes?
a to nemluvím o tom, že i u nás je dodnes mnohé v dezolátním stavu, taktéž ve východní zóně Německa, prostě to nelze popřít, ruská sféra vlivu je patrná,
tím ovšem nezpochybňuji značný podíl Rudé Armády na osvobození velké části Evropy od nacistů,
o což se také dodnes někteří snaží.
Abych se držela původní myšlenky, při našich občasných výletech není neobvyklé, že natrefím na zámečky, tvrze a jiné staré budovy, které jsou v zoufalém stavu a nikomu ,,to,, nepatří a nikomu nevadí, že je zdivo obrostlé náletovými křovinami a kopřivami.
Ptám se zda by nebylo lepší v tom případě to srovnat se zemí?
Moc fandím všem, kdo si takovou stavbu koupí a pustí se do boje za záchranu a oživení, bojují s dřevomorkou, s roštím, s počasím, s financemi a mnohdy hlavně s úředníky a předpisy.
A když mají hotovo a ruce ubroušené až k lokti, také často se závistí.
Každou takovou rekonstrukcí ta naše zemička získává na kráse.
Jo,
milé KOČKY,
moc si přeji, aby se to tu zvedlo a dál zelenalo.
Není to samozřejmost.
( a to nemluvím o mnohdy příšerném stavu hřbitovů )

Má to cenu

Krásné pondělí vám všem.
Když jsem myslela na to, že napíšu výzvu,
abychom si připomněli svatby našich babiček, či naše a případně už i potomků nebo vnoučat,
byla jsem v první řadě hodně zvědavá na ty staré fotky z dob 1.světové války nebo z první republiky, ale také z let šedesátých, ono každé období má co ukázat a ty fotografie jsou i svědectvím doby.
Z různých důvodů se nepřipojilo mnoho blogerek,
na jednu stranu mne to mrzí, ale na druhou se musím přiznat,
že výsledek mne i tak příjemně překvapil.
Protože, způsob, jak to děvčata pojednala, je úžasný.
Můžete se o tom přesvědčit samy,
milé KOČKY,
zde:
https://dovrby.blogspot.com/
https://fotodasaf.blogspot.com/
www.ema70.blog.cz
A těm z vás, které jste na výzvu nereagovaly, chápu vás,
alespoň vám možná tyto řádky připomenou vaše krásné svatební chvíle.
Všem tímto moc děkuji. Především Hance Š., která se snažila marně. Jiřina z N.
Perlička: když jsme odjížděli z Libeňského zámečku na oběd, na svatbě mé dcery, bylo za pět minut dvanáct, dodnes se té okolnosti směju.

Prodávání

Dnes jsem si telefonovala s dcerou mé sestry,
říkala mi, že už má obchůdek v Litoměřicích otevřený, že má nové, jarní oblečky,
jak jsem již dříve psala, obchoduje s dětským oblečením a to od vel. 0 - do ( zatím ) asi 8 let.
Protože má malé prostory k dispozici, později by chtěla mít sortiment do asi 14 let.
Chápu ji, že dává přednost miminkovskému zboží a toho má velký výběr.
Doma má 11 letá dvojčata - kluky a tak ji růžové holčičí zboží rozněžňuje a těší.
Koho ne?
Díky tomu, že je prakticky téměř na náměstí, určitě to zákaznice hravě najdou.
( ul. 5.května )
A babičky mohou svým vnoučátkům koupit něco nového na jaro.
Moc jí fandím, aby se jí dařilo, neboť vím, jak ji to baví.
Já sama jsem za svého mládí snila o prodejně s koženým zbožím,
botky, rukavice, kufry, kabelky, klíčenky, případně i klobouky.
V krásné prodejně, s ochotnými prodavačkami.
Nebo alespoň o tom, že bych aranžovala zboží do výloh.
I když, pravda, taky jsem uvažovala o archeologii, já blázen.
Nakonec z toho nebylo nic.
( Po maturitě v r. 1966 jsem šla do procesu.)
Ale vím o tom, jak by to mělo v obchodě vypadat!
A musím napsat, že vše, co jsem nakonec dělala, mě bavilo a dala jsem do toho skoro všechno.
Nelituji.
Milé KOČKY:
Chápu, že mají krámští po dvou nečinných měsících co dohánět.
Tak jim držím palce, aby měli zákazníky a vše se brzy vrátilo do normálu.