Pouhých deset let

Pro pořádek! - pouhých deset let a dva měsíce mě dělí od těchto snímků,
kdy jsme si s mužem zase jednou vyjeli na Děčínský Sněžník a na Komáří Vížku.
Koukám, že jsem se tehdy vydala na tuto naši jedinou stolovou horu frajersky v šatech!
a sandálech, bóže,
to je nápad!
Na Drážďanské vyhlídce to obvykle pěkně  fouká a když máte,
milé KOČKY,
štěstí, je vidět na Königstein a někdy i televizní věž v Drážďanech.
Musí se sem z křižovatky pěškobusem.
Zato na Komáří Vížku můžete jet lanovkou.
Zvu vás do mého rodného kraje, hlavně si užijte ty výhledy od možná nejstarší rozhledny u nás?

 A o pár kilometrů dál na západ:

Milovnicím barev

Kdo má rád fialovou nebo lila barvu?
Nehlašte se všechny,
milé KOČKY.
Našla jsem fotku, která by se mohla pro svoji barvičku líbit,
ale - přiznám se, taky vypadá docela jedovatě,
tyhle houbičky bych do guláše nedávala.
Jen si myslím, že příroda má bohatou paletu.
Doufám, že vás tím neotrávím.
Jde se na Toulavku.

Jaký druh houby to je, nepovím, neboť to nevím a hledat nebudu, ač máme dvoudílný atlas hub.

Tak trochu z ruky

Dnes ráno, ještě za tmy, půl hodiny po čtvrté!!! mě manžel vytáhl z postele a v pět už jsme odjížděli na výlet - směrem na jih. Prahu jsme projeli poměrně snadno, nikde nikdo, v půl šesté už jsme pelášili kolem Barrandovské skály po strakonické.
Vlevo jsem pohledem zavadila o Zbraslavský zámek, taky jsme tam párkrát byli.
Postupně svítalo, místy se válely mlhy, hlavně kolem Mníšku a pak u Dobříše.
V sedm jsme stáli v pozoru na strakonickém náměstí a lovili jsme z útrob auta taštičky a foťáky.
Vydali jsme se na procházku přes Otavu a ke hradu. Sluníčko svítilo, bylo hezky a teplota přijatelná.
Doufám, že ta pohoda bude ze snímků patrná.
Strakonice - rodné město mé sestry a jednoho bratra a bydlí zde jedna příbuzná.
Město fezů, dudáků, motocyklů ( kdysi ) a místo dětství mého táty. Protéká jím zlatonosná Otava. Vlévá se zde do ní Volyňka.
Město se pomalu probouzelo a my měli čas a klid na opětovné prohlížení známých míst.
Poté jsme se vydali do Vodňan, budu mít malér, neb jsme prosvištěli Skočice, aniž bychom se stavili u sestřenice, ale nebyli jsme ohlášeni!
Ve Vodňanech měli na náměstí nějaké trhy a různé atrakce, na můj vkus tam bylo příliš hlučno, kapela s lidovkami a ještě další muzika...
Prošla jsem se a něco nafotila, navštívila jsem Íčko, poseděli jsme u čaje a koláčů.
Další naše cesta vedla navzdory objížďce k Týnu n.Vl., projížděli jsme jihočeské půvabné vesničky se štíty v selském baroku a srandovními názvy: třeba Záblatíčko! a taky jsme se mihli kolem Temelína. a pak, z Týna do Kolodějů k Lužnici - k zámku Mitrowicz, o kterém psala před časem Dáška F.
Jenže, ten už je do jara mimo provoz a tak mám foto jen zvenku.
Pokračovali jsme na můj popud do Bernartic, kde jsem chtěla pozvat manžela na oběd, ale hospůdka, kde jsme bývali spokojení už neexistuje a proto jsme si dali poradit a navštívili hospůdku v Opařanech. Najedení a spokojení jsme kolem Tábora jeli k Voticům, kde jsem výlet chtěla ukončit v Motýláriu a nafotit zdejší památky.
Ovšem - manžel už toužil po domově a proto mi Votice slíbil na jindy a minul je bez povšimnutí.
Milé KOČKY,
stihla jsem ve Vodňanech koupit manželovi dvě bílá bavlněná tílka a jednu dečku na stoleček za velmi solidní cenu.
( přeloženo do češtiny - nízkou cenu )
Pár obrázků z naší dnešní cesty napříč republikou vás seznámí s tím, co zde popisuji.
Fotek je zas tolik, že je těžké vybírání.
( Vrátili jsme se a tady začalo pršet - jsem nadšená )

ráno na silnici:

masné krámy ve Strakonicích:

rodák:

Strakonický dudák:

papežovy domky:

od Otavy k hradu:

dvojdomek:

tolik lásky!:

nádvoří:

z panelu:

střípky z Vodňan:

Koloděje n.L.:

Bernartice:

kolem Temelína:

starouš na pumpě:

Čirá radost

Někdy se mi zadaří a pak mám radost.
Dlouho jsem šilhala po sklenicích s víčkem s ptáčky nebo něčím takovým, ale zdály se mi dost drahé a tak jsem to s těžkým srdcem oželela.
Pak se stalo, že jsme jeli do České Kamenice na výlet a zašly jsme s Janou pro něco do zdejšího zapadlého krámku a tam měli ty sklenice jako výprodej za málo, a?...
už byly moje!
Podobné to bylo s jinými věcmi.
Toužila jsem po bedýnkách, které byly součástí některých kuchyní v časopisech, ale zdálo se mi,
že ceny jsou přehnaně vysoké, včera v Jablonci nad Nisou jsem vešla do prodejny,
která vypadala zajímavě, že se podívám na nějaké hrnky, za kolik je tu mají,
a hned překvapení.
Měli spoustu hrnků, které bych si ráda koupila, kdybych neměla plný kredenc,
a za slušnou cenu!!! - jenže jsem tam uviděla další lákadla:
v první řadě piknikový koš - dlouholeté přání. Měli tři různé a jeden jel se mnou domů,
převážilo provedení, barva a cena.
Také jsem zde objevila dvě různě velké bedýnky za neskonale nízkou cenu, byla bych arogantní, kdyby si je konečně nekoupila.
K tomu jsem si koupila pár dalších drobností.
Přála bych vám,
milé KOČKY,
vidět ten pohled mého manžela, když jsem k autu na parkoviště pod kostelem přicupitala
s těmi nákupy, byly obří a vypadalo to, jako kdyby Vánoce byly za týden.
Ještě, že máme Jablonec trochu z ruky, jinak za sebe neručím.
Byt také není nafukovací!