Na neděli

 Líbilo se mi, když jsem nedávno dala na blog pár fotek, které jsem pořídila z obrazovky televize, že se některým návštěvnicím blogu líbily a tak není divu, že jsem onehdy, při jiném pořadu, popadla fotoaparát a udělala několik snímků, protože - dámy! - byla tam : Aurora ...nikoli ta, co z ní stříleli, ale polární záře, (jižní záře – aurora australis, severní záře – aurora borealis), sice jsem nechytla začátek, nicméně i tak to bylo překrásné divadlo a musím vám ho ukázat. Jestli jste ten pořad viděly, 

milé KOČKY, 

tak víte, že člověku musí takové představení v mrazivé, jasné noci učarovat a chlupy stojí v pozoru! Já vím, fyzici a další vědci mají plno teorií, jak to vzniká a co se vlastně děje, já je vyslechnu, ale - proč bych si tím měla kazit dojem?, já si říkám, že je to nastražené na lidi, aby si uvědomili, že příroda je tu pro naše ohromení a že bychom měli k přírodě přistupovat s úctou a jistou bázní. Kdyby se jí do díla nepletli lidi, šlo by mnohdy vše líp a snáz, nemyslíte?

V pořadu bylo vidět i pižmoně.

Pochopitelně bych raději napsala, že jsem tam, na severu, osobně byla, toto pro vás nafotila, žádní komáři, jako v létě, ale není to tak. Zatím jsem do Skandinávie nejela, mrzí mě to. Pro vnučku jsem z telky nafotila i něco medvídků: ty ona může, nejen ty plyšové.

Hezkou neděli vám všem přeji.

A jsou pryč

 Dnes, v sobotu, přijeli mladí na oběd. Manžel upekl kachnu a dvě husí stehýnka, já jsem uvařila červené zelí, bramborové knedlíky ( a jeden malý houskový knedlík ), dobře bylo. Po obědě, po kávě, sklence červeného vína a nealkoholickém pivu ( jak kdo ) se šlo do města na procházku. Dcera s manželem, oběma dcerami a já, můj manžel zůstal doma coby opatrovník rodinného krbu. ( bolí ho záda ).

Milé KOČKY,

dokonce jsem udělala i pár snímků. Venku bylo konečně slunečno, ale kdoví, jak dlouho to vydrží. Vnučky objevily pomník věnovaný Ljubě Hermannové, rodačce z našeho města.

Už jsme s dědou osiřeli a zapadli do starých kolejí. Nicméně mě jejich návštěva potěšila a naladila. Ještě, že měl Martin ten svátek!

Radovánky

Nepřehlédnutelným atributem předvánočního dění v okolních zemích nejen o Adventu jsou kolotoče pro děti. Líbí se mi, psala jsem o tom už mnohokrát i po jiných, nejen adventních zájezdech. Možná i proto, že u toho bývá slyšet veselá muzika. Také se mi líbí časté, pohyblivé instalace ve výlohách, stejně tak, jako vystavené kuchyňky a pokojíčky. Pomalu se,

milé KOČKY,

přestanu probírat starými obrázky a videi z adventních výprav za humna a budu více současná. Snad vám to moje vzpomínání přišlo vhod a bude někomu inspirací na dobu, kdy bude opět možné cestovat.

dárek pro mladší vnučku, když byla malá:

Jde o náladu

 Já to vidím tak - že to hlavní, proč jedu na adventní zájezd ( když mám příležitost ) je skutečnost, že si navodím náladu. Takovou předvánoční a inspirativní, posedíme trochu v busu, probereme novinky, občas nás vypuděj z busu ven na nějaký ten hrad a jeho nádvoří mezi stánky, nebo na prohlídku hradu či zámku, či kláštera, ( třeba stará lékárna na hradě v Heidlberku ), na vyhlídku nad městečko, kde nakonec dostaneme povolení k rozprchu a případně k nějakým nákupům, také se nám dostane info, kam můžeme zajít do muzea nebo do kavárny, do kostela či katedrály, kde je co zajímavého a odlišného, než jinde. Co už jsme vyzkoušely lanovek, viď, Jano? Leckde byl k vidění i orloj. Trochu se vymrazíme a v nějakém obchoďáku zas ohřejeme, abychom se vydaly zase do města. Obvykle se jedná o dvě města na den a někdy něco malého k tomu. Pokud nejde o jednodenní zájezd do velkého města, tam by se toho víc nestihlo.

Milé KOČKY,

já to řeším tak, že si předem prohlédnu město, kam pojedu, na mapě, abych měla alespoň rámcovou představu, jak to tam vypadá a nebloudila tam - i když, někdy se zadaří a výprava mi zmizne v mžiku z očí a pak mi nezbývá, než se procházet sama a doufat, že v určený čas budu na správném místě.

Jana by mohla vyprávět např. o Salzburku, že? Nu, konec dobrý, všechno dobré. Navštívit v zimě zasněžená místa, kde byla stvořena píseň Tichá noc a jiná podobná, to se nezapomíná. Ale stejně tak mám ráda projít se lesem pod Bezdězem!

Poslední den kvečeru sedneme do busu a necháme se, plny dojmů a s nějakými drobnými dárečky pro své blízké unášet ku Praze. ( moje dcera tvrdí, že nejlepší jsou ty, které se dají vypít a sníst ).

Pokud se nevezou sýry, zrající, hezky to v busu při návratu voní. A někdy i lahve cinkají. To záleží na tom, odkud se jede, mnohdy i likér z kláštera vezeme.