Taková vsuvka

 Dnes, jelikož nečekám nikoho, kdo by mne přišel pusinkovat, jsem udělala k obědu jen bramboráky     ( zv. cmundu ) a slepičí polévku ( svůj k svému ) a v noci jsem upekla linecký koláč, takže to tu smrdí česnekem a čarodějnice se drží v povzdálí. Ten česnek přebil vůni koláče, jablek, skořice...

Naše mamka dávala do cmundy ještě na drobno nakrájené uzené nebo gothaj a občas i na drobno nakrájené kysané vyždímané zelí. Já to šidím a po mase ani památky, taky dnešní gothaj není ten dřívější a navíc, já uzeniny nejím.

Milé KOČKY,

 je pondělí a svoje povinnosti jsem splnila, tak se jdu bavit, přečtu kousek knížky a pak si pořádně prostuduji povídání Signory o cestě do Itálie. Pac a mějte se pohodově, zimně, čistě a s nadějí na krásné jaro. Koupila jsem si litr jablečného džusu a tak budu slavit. Jiřina z N.

Naše město

 Naše město Nerátky je bývalá vesnice a je to tu znát, okolo původních domů se díky fabrice začaly stavět nejprve v padesátých letech cihlové, obvykle 2 patrové domy se zvýšeným přízemím a později paneláky, více paneláků a nakonec hrozně moc paneláků, takže, jestli mám správné informace, jsme spolu s Havířovem nejvíc se rozrůstající  sídliště během totáče v Česku.

Když jsme se sem nastěhovali, 15.3.1983, nelíbilo se mi tady ani náhodou. Byla jsem zvyklá na kopečky, to manžel se vrátil do města, kde nějakou dobu v padesátých letech žil s rodiči, než odešel na vojnu a už se sem vracel jen na návštěvu matky. Trvalo mi to asi dva roky, než jsem si uvědomila některé výhody, jako třeba vlakem a busem jste do půl hodiny v Praze. Najednou se dalo jet do divadla nebo na výstavu do Prahy a nebo na výletík. Stejně jsem ale zůstala věrná svému rodišti, mám ráda Děčínsko a k tomuto Středočesku jsem si musela hledat cestu. A to se dařilo především za podvečerů, kdy jsme s dcerou, tehdy dívkou školou povinnou, jezdily okolo komína na kolech, poznávaly jsme okolní obce a krajinu kolem Labe. Dokud dojížděla na gymnázium do Brandejsa, ještě jsme spolu občas hoply na bicykl, pak mi dcera odešla na školu do H.Králové, a bylo po spanilých jízdách v okolí. Musela jsem si hledat společnost jinde a v jiných řadách.

Milé KOČKY, 

po revoluci si manžel pořídil radiostanici a tam, přes vysílačky, jsme si pořídili známé a přátele, které si    ( některé ) opečováváme dosud a oni nás. Chodili jsme s nimi i na četné výlety a máme spoustu zážitků. Tím chci říct, že jsem si nakonec v našem městě zvykla a už to neřeším. Ale domeček někde u Mikulova nebo pěkný byt ve Znojmě by mi sedl. ( to manžel by měl nejraději nějakou hájenku pod Tatrami ). Nechci ale vypadat jako nespokojenec. ( zas to mám blízko k doktorům v Praze! ) Jestli to někoho zajímá, jak to vypadá u nás v zimě, mohu posloužit pár snímky, asi 3 dny starými.

Nikdo vám už netvrdí, že Spolana nesmrdí, ale je to tak. 

Od přátel

 Přišel mi pozdrav ze Slovenska, od přátel ze Zvolena, s dopískem přišlo několik fotek a jako vždy, byly překrásné, jak jinak z takové úžasně rozmanité zemičky, pomyslela jsem si, 

milé KOČKY, 

že by se vám takové snímky mohly líbit a tady jsou dva z nich:

To máte, KOČKY,  ode mne k Valentýnu, i když, já to neslavím, stačí mi ty dva další dny. A ještě jsme slavívali Miloslavu a Lenku, pak o týden později narozeniny mé dcery a o dva dny později kolegyni Janu. To zas budu vypadat! ( dostávám od zetě super dobré čokoládové bonbony a určitě je zase sním, na rozdíl od kytice, kterou mě mladí vždy podarují ).

Snímky jsou dokladem, že Slovensko je překrásná země, i když už je ,,cizí,,.Díky, Petře!

Klíče

 Nevím, jestli tohle k něčemu bude, ale třeba ano:

šla jsem dnes do TESCA pro kytku a na parkovišti mezi dvěma poměrně hezkými, červenými auty jsem našla svazek klíčů: váhala jsem, zda je nechat ležet ve sněhu a pak mi docvaklo, že lepší bude je vzít a odevzdat v pokladně obchodu.

Milé KOČKY,

tak se i stalo, dala jsem je na pokladnu, paní pokladní se sice trochu cukala, ale nakonec si je vzala k ruce a na můj popud informovala i kolegu.Klíče měly něco, podle čeho by je majitel poznal, ale nebudu to tu psát.

Snad se dostanou k majiteli, což bych si moc přála. Jo, a pro jistotu jsem to zavolala i měšťákům.

K l í č e 

Po stopách

Nejde o stopy v současném sněhu, ale moje stopy v minulosti, výlety a výpravy po židovských památkách. Když vidím, že to některé z vás, 

milé KOČKY,

zajímá, rozpovídám se o nich. Třeba to některou z vás inspiruje. Jezdívali jsme často, několikrát za rok, do Slavonic a tam, obvykle na kole, jezdili v okolí po silničkách, kde jsme potkali maximálně 3 auta za den. ( po padesátce jsem si nechala nakukat, že si mám koupit běžky a moje první pokusy na nich byly právě na loukách a stráních za Slavonicemi a dodnes si lidé mylně vysvětlují díry v terénu jako pozůstatky po rýžování zlata, ale jsou to díry po mých pádech ). Tehdy jsme objevili Maříž, Jemnici a mnoho obcí v okolí, také pár obcí v přilehlém koutě Rakouska, byly to super dovolené. Musela bych být slepá, abych si nevšimla, že je tu mnoho židovských hřbitovů a nebyla bych to já, abych nezačala pátrat, proč tomu tak je. A ruku v ruce s tím jsem se zajímala o místní opevnění - řopíky a hrad Landštejn a k tomu se nabalilo kde co, třeba kostkový cukr v Dačicích, zdejší zámek, nedaleký klášter v Kostelním Vydří a spousta dalších míst, ze Slavonic dostupných vlakem nebo autem. Jako Telč, Třešť, Nová Říše, vždy jsme se cestou do Slavonic nebo z nich cestou zpátky stavili na dalších místech: tudíž jsem si ochočila rozhlednu Křemešník, Jindřichův Hradec a jiná místa, protože jsme trasu vybírali pokud možno pokaždé trochu jinak. A protože pracuji často a ráda s mapou, věděla jsem, co je po trase zajímavého a dělali jsme zastávky, abychom nejeli na jeden zátah. Nesnáším jízdu z místa A do místa B, kdy řidič nezastaví ani na čůrání.

Takže židovské hřbitovy, kde jsem byla a fotila, namátkou: Kardašova Řečice, Jindř.Hradec, Nová Bystřice, Staré Město pod Landštejnem, Písečné. Jemnice, Dolní Bolíkov, Třešť, Batelov, Brtnice - 2hř., Pacov, a bylo jich daleko více, i v jiných koutech republiky, třeba na Klatovsku nebo kolem Ohře. Ten v Turnově, poškozený stavbou silnice nebo ten pod Žižkovskou věží, a mnohé další, svědčí o nepěkném přístupu úřadů i křesťanských obyvatel k věcem, které žid. národ uznává a jsou pro ně svaté. Rozkrást hřbitovní kameny a udělat si z nich dláždění na dvorku? Nebudu to komentovat. Byla jsem i na hřbitovech v Heř.Městci, v Holicích, v mnoha městech na Moravě, pokud je tam synagoga, nebo býv. gheto, podívala jsem se také tam. Strážnice, Mikulov, Holešov, Lipník nad Bečvou, Krnov, Úsov, nemá smysl vše vyjmenovávat. Ale pamatuji si třeba Kolínec, Sušici - 2 hř., Nýrsko, a na druhém konci zase Budyně nad Ohří, Libochovany, je jich opravdu hodně a některé jsou v zoufalém stavu. Dobruška, Podbřezí, Rychnov nad Kněžnou, Žamberk, to jsou ty, které mi vytanou na mysli hned, ale bylo jich daleko více. Obešli jsme i ten v Dobříši, znám ten v Brandýse n.L., v Mladé Boleslavi, Novém Bydžově, 2 v Roudnici, opravený v Úštěku, Spáleném Poříčí, Vlachově Březí a dalších. Namátkou třeba v Bechyni, kde je jak hřbitov, tak i synagoga.

Někdy se mi poštěstilo projít celý hřbitov, jindy jsem fotila jen přes zeď, když jsem na tu zahradu klidu natrefila někde v lese. Třeba jako v Humpolci cestou na hrad Orlík. Stejně tak jsem nutila manžela, aby mě vozil na různá místa na Strakonicku a některé jsem našla fakt náhodou, pod hradem v Rabí, Vodňany-Pražák, Čichtice, nebo třeba ten v Kolodějích nad Lužnicí. Naopak ten, co je k nám nejblíž, v Kostelci nad Labem, ten jsem zatím viděla jen přes vstupní mříže.

Aby ta informace byla ještě úplnější, mám několik knížek, které se tímto zabývají a jsou zdrojem pro mé plány, nápady. Na staré hřbitovy nakonec obecně chodím ráda a nemusí být nutně jen židovské.