Každý rok, první sobotu v listopadu, dopoledne, bývá super akce na Letné Vysoká kola, neboli Pražská míle a díky mé léčbě letos nemám ponětí, zda se koná, zda to covid nezmařil, tudíž tam ani nepůjdu.
Je mi to tůze líto, bývá to velká legrace.
Ale, milé KOČKY,
mohu vám sem dát pár starších snímků z této povedené akce. Byli jsme tam několikrát a moc se mi tam vždy líbilo: dokonce jsem jeden ročník absolvovala s vnučkami a s druhou babičkou.
Ale, jaképak řeči? - tady to máme:
Byla středa ráno a manžel mne vzbudil s dotazem: nechceš někam jet na výlet, venku je hezky a pršet má až navečer. Docela mne to zaskočilo, ale posnídala jsem a popřemýšlela u toho, kam by to mělo být, už nebylo zrovna časně, ale asi půl osmé a s přihlédnutím k omezením na všech silnicích, co jich okolo je, se mi nikam nechtělo. Nakonec jsem řekla, že z různých důvodů by nebylo špatné zajet do Turnova a k hradu Valdštejnu. Předně jsme tam nějakou dobu nebyli a pak, není to až tak daleko a mohlo by tam být hezky, i když bylo jasné, že třetího listopadu nebude hrad otevřený. Navíc, nejsem zrovna ve formě a z parkoviště to není náročné ke hradu dojít.
A jak to dopadlo - milé KOČKY?
Jasně, že jsem plány na nějaké práce v domácnosti střelhbitě a operativně přesunula na jindy a vzala fotoaparát, láhev s vodou a už jsem se sunula do naší staré, ale spolehlivé ( celá já! ) šunky na 4 kolech.
Užili jsme si to vrchovatě, sluníčko nám svítilo na cestu a dokonce jsme potkali několik nadšenců, kteří tam také směřovali.
Fotili jsme oba a budu na procházku spadaným listím ráda vzpomínat.
zelené ponožky Dědoles:
Zahraju si na reportérku a vynasnažím se udělat z následujících řádek reportáž z Karláku. Píšu to s předstihem, ale týká se to čtvrtka.
Ráno jedu busem, metrem a tramvají na Karlák, tam mi pustí v laborce žilou a pak se přesunu plna obav do čekárny, ke své paní profesorce. Tady čekám, buď půl hodiny, nebo dvě hodiny a nebo i déle, až si mne pozvou dovnitř, neb si sestřička zve lidi asi podle toho, jak dlouhou chemku budou mít a ty delší bere dříve. Což je sice logické, ale pak tam některé pacientky, které na chemku nejdou a čeká je jen kontrola, čekají spousty času! Odejít nemůžete, nevíte, kdy vás budou volat!
Milé KOČKY,
přijde chvíle CH a jdete dovnitř. Paní prof. mi řekne, že skvěle vypadám ( je moc hodná a vím, že by mi přála uzdravení, neb jsem jako starý, uschlý strom ve vichřici ), chvíli si čte zprávy v PC od laborky a případně od specialistů, kam jsem se s vějířem žádanek šla ukázat nedávno a pak napíše, jaké jedy a jak smíchané mi dnes pustí do žil. Pak mi dají kartu, jdu na stacionář, kde mne buď usadí nebo položí a začnou čarovat, ovšem až poté, kdy donesou pro mne namíchanou chemoterapii. Nejprve mne přišpendlí jako motýla do sbírky, pak pustí butelku s léky, aby mi odstranili nežádoucí vlivy a později postupně další a další, ovšem nic vám nedají na potlačení myšlenek, takže hlava šrotuje, myšlenky krouží jako můry kolem lampy, a je na vás, zda si raději vybavujete poslední výlet do sluncem prozářeného lesa, nebo podlehnete všudypřítomnému stresu a negativnímu víření. Každá minuta tu je nepříjemná, i když, nutná! - je to jako čekat na rychlík ve zrušené stanici.
Když vás konečně odpojí a vyzvou k odchodu, jste na jednu stranu vděční za tu péči personálu, ale na druhou stranu už chcete být doma ve své posteli a čelit nevolnostem ve svém dobře známém bytě. Chcete věřit, že celé to má smysl a že vám! - to pomůže, že se vrátíte do normálního života a že to NEBUDE dlouho trvat! Když může Fénix vstávat z popela, proč ne já z tohoto maléru?
A tady, milé KOČKY, dnešní Andrsen pro tuto chvíli končí. Spánek prý léčí, tak jdu muchlat damašek.
