Moc mi to nejde

 Jsem asi ještě po cestě nějaká nedopečená a tak mi to blogování tolik nejde, milé KOČKY. Ale, podívám se na fotky a ono mi to docvakne, co vám mám naservírovat - rozhodla jsem se, že nebudu dávat vše, jak to šlo chronologicky za sebou, vyberu jen to, co by vás mohlo zajímat.

z okna busu:

u moře:

Navštílili jsme několik skanzenů ( naše jsou mnohdy lepší ), různá místa u moře,  několik městeček a také hory, vodopády... bylo to pestré.

Jejich nejvyšší hora je vysoká asi jako Ještěd, ale vypadá vyšší.. Pohled na jezera z výšky byl impozantní. 

V lesích byly vidět dost často kapradiny různých druhů, cesmíny a další zeleň.

Tak si vyšlápnem?

 Zájezd je od toho, aby se co nejvíc vidělo a navštívilo, program se musí dodržet, tak žádné zdržování a jdeme na to, milé KOČKY.

A že chvílemi prší, prostě to musíme vydržet a deštníky i pláštěnky nevezeme sebou jen tak pro parádu.

Zavzpomínala jsem si hned první den na Skotsko, které jsem si nadělila k padesátinám a nyní, po dlouhých 25 letech, jsem se odměnila Irskem.

poutač:

to se vám to dívá, doma, v suchu, milé blogerky...

Ty návraty

 Milé KOČKY, milé blogerky a blogeři, moc vás po pauze zdravím a těší mne, že jste mému blogu zůstali věrní....jsem na čas zpátky a musím uznat, že první dny po návratu z cest nejsou kdo ví co. Doklopýtáte domů, vybalíte kufr, dáte vše vyprat, smyjete prach z cest a zpracujte fotky, utřídíte myšlenky a pak se svalíte do SVÝCH peřin. Někdy to uděláte i v jiném pořadí.

Já jsem to měla včera okořeněné ještě více: na metro Stodůlky, kde nás bus vysadil,  pro mne a vnučku přijela má dcera, neb zeť byl s mladší vnučkou v divadle, metro mělo výluku a já jsem využila pozvání dcery a odjely jsme k nim, kde jsem přespala a dnes mě hodný zeť, poté, co mladší vnučku odvezl na Jablonecko, hodil domů. Z toho vyplývá, že s mým kufrem a batohem zápasila dcera a já jsem si zbytek cesty ulehčila. Přes velkou únavu jsme si s vnučkou cestu na 12 dní do Irska pochválily a snad názor nezměníme ani později.

Na uvítanou vám sem dám pár fotek a slov, abyste měly přehled, co se dělo a v jakém pořadí. Především znalcům nemusím říkat, že Irsko je ostrovní země, kam se musí člověk nějak dostat, je to zelená země, neb je tam často mokro a říká je jí Smaragdový ostrov. Často tam mží, prší, leje a padají trakaře, průtrže asi nejsou neobvyklým jevem, teploty mezi 13 - 19 stupni jsou normální a tak není divu, že třeba motýlí keře jsou tam nejméně 4 metrové a divoce tam rostou fuchsie, které mi na balkoně ale vůbec nejdou.Hortenzie jsou tam téměř plevel a stromy v lese vypadaly jako dekorace do filmu o pravěku. Silné, statné, ověšené mnoha lišejníky a mechy, řeky divoké a změny počasí tak prudké, že než jste našli pláštěnku nebo deštník, už jste pomýšleli na útulnou kavárničku. Hrady a kláštery staré, zámky se zahradami půvabné a města - především večer - plná života.

Po cestě přes Německo, Belgii a Holandsko jsme ve Francii bus nalodili a po hodině a půl překonali 31 km Lamanšského průlivu z Calais do Doveru a svištěli na nocleh do Manchesteru.Druhý den se jelo přes Wales do dalšího přístavu v Holyheadu a po 4 hodinové plavbě jsme zakotvili v Dublinu a odtud se jelo na ubytování v rodinách v jižním Irsku, přesně do Killarney - odkud se denně vyjíždělo na výlety do různých míst této půvabné země a především za různým památkami. Že chvílemi zapršelo nás sice mrzelo, ale zase bylo třeba v řece hodně vody a vodopád byl působivější, člověk si musí umět zdůvodnit ho hezké, ne?

Tak na ochutnávku i pár fotek:

sbohem, kontinente:

Doverské útesy:

mohli by si na lodi umýt okna!

cestou z busu:

vesnička s nejdelším názvem:

další trajekt, tentokrát do Dublinu: celých 103 km

dobrou noc, milé KOČKY...