Odměna

Dnes dopoledne jsem zavolala na Karlák své paní prof., jak dopadlo CT minulé úterý a dozvěděla jsem se dobrou zprávu: Vetřelec zůstal sice na velikosti, kterou měl už v listopadu, nicméně není větší a snad se nerozlejzá!!
Má přibližně poloviční velikost, než jakou měl v září 2018.
Obě, paní prof. i já, jsme měly z té skutečnosti radost. Já do té míry, že jsem se rozhodla se odměnit.
I když výsledek je především úspěchem spousty doktorů, sestřiček, radioterapeutů a dalších lidí.
Co bude dál, se uvidí, chemky nechci a operovat to nejde.
Kolem 13-té hodiny jsem nastoupila do busu, kterým jsem jela poprvé a namířila si to krajinou v jarních barvách, mezi loukami a poli, bus ,,vymetal,, vesnice a pidiobce, skončila jsem ve Veltrusích.
Tady jsem cíleně zamířila do zámeckého parku, vytáhla jsem fotoaparát a zvěčnila místní zvěř,
zámek ( toho času ještě zavřený, stejně jako zahrady ), sochy, stromy, koně a prošla jsem se,
natrhala jsem si čerstvé kopřivy,
mrzelo mne jen, že se mnou nejel ani manžel, ani Jana, ani kamarádka Marcelka.
Nakonec jsem si vystačila sama, lidí tam bylo poměrně dost, s dětmi, se psy, na kolech i několik seniorů na výletě.
Na závěr jsem se odměnila ještě čokoládkou Geisha, a potěšil mne i fakt, že bus mám zadarmo.
Zpátky jsem jela jiným busem, který kličkoval zase jinými vesnicemi, kudy jsem jela naposledy snad před 15 lety na kole. Silničky tak úzké, že jsem čekala, kdy si o rozkvetlé kaštany odřu bok.
Ještě, že jsem měla roušku, alespoň lidičky v busu neviděli, jak mám spadlou bradu, kudy to jedeme.
Takže mám úplně čerstvé dojmy, vím, co kde zaseli zemědělci, kde kvete řepka, kde mají rozbitou silničku a kde z rozkvetlých kaštanů vykukují věže kostela.
Byla jsem po návratu domů tak nadšená, že jsem manželovi na chleba plátkový sýr vykrájela formičkami na cukroví, což jsem dělávala naposledy mladší vnučce, aby jedla!
Však taky překvapeně koukal!
Milé KOČKY:
Ve Veltrusích jsem nebyla poprvé, ale poprvé sama!
Nu a nebyla bych to já, abych nepřilípla pár obrázků:
( zámky Veltrusy, Hořín, Liběchov a další byly hodně poškozeny za povodní a některé se podařilo opravit, některé zatím nikoli, k sousednímu zámku v Nelahozevsi se vypravím jindy, už jsme tam taky byli )

)

Zříceniny, ruiny

Vzhledem k tomu, že je květen, slaví se výročí konce II.světové války a v televizi je možné odsledovat i několik nových filmů a pořadů o této hrozné události,
vyskočilo na mne několik skutečností, nad kterými se musím zamýšlet.
Při pohledu na to, jak vypadala města v Německu na konci války,
rozbombardovaná a naprosto zničená, a jak vypadají dnes, opravená a čistá,
napadá mě, jak je možné a čím to, že třeba v Polsku jsem viděla takové ruiny a poničené stavby ještě dnes?
a to nemluvím o tom, že i u nás je dodnes mnohé v dezolátním stavu, taktéž ve východní zóně Německa, prostě to nelze popřít, ruská sféra vlivu je patrná,
tím ovšem nezpochybňuji značný podíl Rudé Armády na osvobození velké části Evropy od nacistů,
o což se také dodnes někteří snaží.
Abych se držela původní myšlenky, při našich občasných výletech není neobvyklé, že natrefím na zámečky, tvrze a jiné staré budovy, které jsou v zoufalém stavu a nikomu ,,to,, nepatří a nikomu nevadí, že je zdivo obrostlé náletovými křovinami a kopřivami.
Ptám se zda by nebylo lepší v tom případě to srovnat se zemí?
Moc fandím všem, kdo si takovou stavbu koupí a pustí se do boje za záchranu a oživení, bojují s dřevomorkou, s roštím, s počasím, s financemi a mnohdy hlavně s úředníky a předpisy.
A když mají hotovo a ruce ubroušené až k lokti, také často se závistí.
Každou takovou rekonstrukcí ta naše zemička získává na kráse.
Jo,
milé KOČKY,
moc si přeji, aby se to tu zvedlo a dál zelenalo.
Není to samozřejmost.
( a to nemluvím o mnohdy příšerném stavu hřbitovů )

Má to cenu

Krásné pondělí vám všem.
Když jsem myslela na to, že napíšu výzvu,
abychom si připomněli svatby našich babiček, či naše a případně už i potomků nebo vnoučat,
byla jsem v první řadě hodně zvědavá na ty staré fotky z dob 1.světové války nebo z první republiky, ale také z let šedesátých, ono každé období má co ukázat a ty fotografie jsou i svědectvím doby.
Z různých důvodů se nepřipojilo mnoho blogerek,
na jednu stranu mne to mrzí, ale na druhou se musím přiznat,
že výsledek mne i tak příjemně překvapil.
Protože, způsob, jak to děvčata pojednala, je úžasný.
Můžete se o tom přesvědčit samy,
milé KOČKY,
zde:
https://dovrby.blogspot.com/
https://fotodasaf.blogspot.com/
www.ema70.blog.cz
A těm z vás, které jste na výzvu nereagovaly, chápu vás,
alespoň vám možná tyto řádky připomenou vaše krásné svatební chvíle.
Všem tímto moc děkuji. Především Hance Š., která se snažila marně. Jiřina z N.
Perlička: když jsme odjížděli z Libeňského zámečku na oběd, na svatbě mé dcery, bylo za pět minut dvanáct, dodnes se té okolnosti směju.

Prodávání

Dnes jsem si telefonovala s dcerou mé sestry,
říkala mi, že už má obchůdek v Litoměřicích otevřený, že má nové, jarní oblečky,
jak jsem již dříve psala, obchoduje s dětským oblečením a to od vel. 0 - do ( zatím ) asi 8 let.
Protože má malé prostory k dispozici, později by chtěla mít sortiment do asi 14 let.
Chápu ji, že dává přednost miminkovskému zboží a toho má velký výběr.
Doma má 11 letá dvojčata - kluky a tak ji růžové holčičí zboží rozněžňuje a těší.
Koho ne?
Díky tomu, že je prakticky téměř na náměstí, určitě to zákaznice hravě najdou.
( ul. 5.května )
A babičky mohou svým vnoučátkům koupit něco nového na jaro.
Moc jí fandím, aby se jí dařilo, neboť vím, jak ji to baví.
Já sama jsem za svého mládí snila o prodejně s koženým zbožím,
botky, rukavice, kufry, kabelky, klíčenky, případně i klobouky.
V krásné prodejně, s ochotnými prodavačkami.
Nebo alespoň o tom, že bych aranžovala zboží do výloh.
I když, pravda, taky jsem uvažovala o archeologii, já blázen.
Nakonec z toho nebylo nic.
( Po maturitě v r. 1966 jsem šla do procesu.)
Ale vím o tom, jak by to mělo v obchodě vypadat!
A musím napsat, že vše, co jsem nakonec dělala, mě bavilo a dala jsem do toho skoro všechno.
Nelituji.
Milé KOČKY:
Chápu, že mají krámští po dvou nečinných měsících co dohánět.
Tak jim držím palce, aby měli zákazníky a vše se brzy vrátilo do normálu.

Květnová radost

Od podzimu, kdy jsme vlastně s mužem byli naposledy na výletě/na dovolené a to v Kuželově na Slovácku  - jsem toužila někam jet.
Vždy mám v hlavě několik výletů a tras, kam se vrtnout, ale moje choroby a manželova náhlá únorová příhoda nás pěkně uvěznily a pak přišel koronavir a byl šmitec!
( neplést si se slovem smyčec! hihi )
Dnes jsme si řekli teď nebo nikdy a ač jsme si nebyli jisti, že děláme dobře, vyjeli jsme na výlet, který se mi před půl rokem uhnízdil v hlavě.
Budu mu familierně říkat rouškový.
Nebudu tu popisovat všechno, nicméně dvě místa neboli dvě zastavení vám tu popíši a ozdobím fotkami pro větší názornost.
Stvolínky: nebyli jsme tam prvně, to ne, ale tentokrát jsem si užila zámek a okolí, sice stav této budovy i kostela je opravdu chatrný, dovnitř se zatím jít nedá!, a ti, kteří to budou rekonstruovat mají jistě plnou hlavu starostí a peněz to bude stát také spoustu, nicméně moje fantazie tu jela naplno a ráda jsem si to v hezkém, jarním počasí prohlédla a nafotila.
Odtud jsme měli namířeno přes Č.Lípu do Zákup, také jsme tu už kdysi párkrát byli,
zámek je momentálně zavřený,  v parku se uklízelo a chystají se na otevření sezony,
já jsem stejně chtěla oběhat město a všechny jeho památky a pamětihodnosti.
Krásně jsem si to zde užila.
Podrobnostmi vás,
milé KOČKY,
nebudu unavovat, neb si snadno dohledáte info o tom,
kdo a kdy jezdil do zdejšího zámku za císaře pána,
že tu žije medvěd a pávi korunkatí,
že ve městě jsou dva mosty se sochami a bývalý klášter a několik kostelů,
v jednom jsou pohřbeni Berkové z Dubé a spoustu dalších zajímavostí,
až otevřou zámek a pojedete-li se sem podívat, průvodce vás zahltí jistě více.
Mám konečně ,,splněno,, - aparát plný obrázků. Některé vám ráda ukážu.
Na zpáteční cestě přes Mimoň jsme se zastavili u Průrvy Břehyně - stánek U leknínu,
na kávičku a čaj, provoz tu byl nevídaný a točili 4 druhy zmrzliny.
Kde jsou ty smutné časy, kdy jsme tu bývali sami.
Dnes: auta, motorky a bicykly, i pěškobusy, davy turistů s dětmi, se psy, hemžení jak v úle.
Bylo mi venku, v zeleni,  fajn. Naprostá opilost jarním vzduchem.
( asi pochopíte, že když mám víc jak 300 snímků, nemohu sem dát všechno, něco si musíte prohlédnout až tam, samy )
Ráda bych se dožila toho, že ta malá městečka na severu budou hezky opravená a krásná, že zmizí otlučené, špinavé fasády a slepá okna, že se najdou lidé, kteří tam budou bydlet nastálo a bude to jejich domov.