Smích

Já se ráda směju, když je čemu,
milé KOČKY,
a tak, když jsem onehdy slyšela následující vtip, napadlo mě rozdělit se s vámi,
nejsem skrblík.

co je židovské dilema?
šunka zadarmo

Krmení

Co dodat,
milé KOČKY?

že takhle fotí můj muž.

Labuž

Kde se vzalo, tu se vzalo, v mém slovníku slovo labuž, asi jsem to pochytila od Kaisera a Lábuse nebo tak nějak podobně.
V každé domácnosti jistě existuje nějaký název pro jídlo, které máte rádi a nikdo jiný ho pod tím nezná.
Já jsem si ho uvařila dnes,
milé KOČKY,
manžel žádal jen uvařit brambory, na to máslo a nastrouhaný balkánský sýr, haldu sýra.
Jenže to máme na jeho přání každou chvíli a už mě to nebaví!
Tudíž jsem si k bramborům udělala něco podle svého gusta,
rybu, bílou rybu, tresku, dám na olivový olej nebo na máslo, na pánev, posypu kmínem, solí, přidám majoránku, provensálské koření, trochu mleté papriky a okolo dám rajčátka, papriky, klidně i tři barvy, na plátky cibuli a pár česneků a dusím. 
přikryju skleněnou poklicí a pozoruji:
Ryba si lebedí a natahuje do sebe chutě ze zeleniny, pak ji zkropím notnou dávkou citronové šťávy a za chvíli poté, co rybu otočím na druhý bok, mohu obsah pánve ( té na plotně!), přesunout na vařené brambory, posypat pokrájenou, zelenou, kudrnatou, petrželovou natí, otevřít tokajské bílé a jedem, labuž je na světě.
To je daleko lepší chemka, věřte mi!
Okénko pro zvědavé:
okoukáno ve Francii u stolu, mezi hosty jedné restaurace.
( někdy mám pocit, že frantíci dokáží sníst vše, co se hýbe a co vyroste )

Léto

Léto u moře,
milé KOČKY,
bohužel, to není letošní snímek.

Věřte, nebo ne

Stalo se, že jsem byla asi poslední, kdo se do Chorvatska z Česka vydal.
Jela jsem na zájezd do této přímořské země natěšená, znala jsem to z vyprávění a bylo to v září 1999.
Všichni ostatní básnili o Dubrovníku, o Splitu, o Istrii.
My jsme dostali cestou k moři trochu ťafku při pohledu na vypálené domy a vraky aut po nedlouho předtím skončené válce v okolí Nového Knína. Vůbec se místní nesnažili ty hrůzy skrývat.
Nicméně, když jsme z busu vystoupili v Primoštenu, dýchnul na nás solí provoněný horký vzduch s velkou dávkou vůně borovic a byla jsem ztracená.
Na zájezdu nás postupně vzali na Slapovy Krky, do městeček Kaštel, Trogir, Šibenik,
Makarská, také do Dubrovníku, a jak jinak, k jezerům Plitvickým.
Nevím už, jestli to bylo poslední den před odjezdem, ale zažila jsem zajímavou situaci.
Byli jsme ve Splitu a měli jsme tu dost času na prohlídku, nejen Diokleciánova paláce, já jsem moc chtěla na zvonici, ale už jsem neměla peníze, vše jsme doutratili na tržišti nákupem vína a pod.
Co taky s kunama pak doma?
Známý, který tu byl s námi, našel na nábřeží 7 kuna! a to byla právě cena vstupu, dal mi je a ještě mi půjčil svůj nový digi foťák, který koupil před odjezdem z ČR, přesně 9.9.1999 ( proto si to pamatuji ) a já jsem šla. - ukázal mi jen, kde se to mačká !tehdy moc lidí digitální fotoaparát  nemělo.
Měla jsem na návštěvu zvonice už málo času, vystoupala jsem pár schodů a pak vešla do středověkého vchodu - vchod nízký a úzký, já vysoká, bacila jsem se do hlavy, až mi lítaly jiskřičky kolem hlavy jako sv.Janu Nepomuckému, napadlo mě, že se vrátím, ale pak jsem přijala bouli na čele jako daň za svou tvrdohlavost a šla,
kdo ví, kolik je tam schodů, jistě uzná, že jsem docela nebojácná, cestou jsem cvakala půjčeným foťákem co bylo v dohledu a věřte mi,
milé KOČKY,
že tohle jsou fotky, které mám hodně ráda.
Už jsem od té doby na té zvonici byla i později, ale stejně nejvíc vzpomínám na svůj prvovýstup.
A zase se potvrdilo, že nadhled je to pravé, co lidi potřebují, že?