V zimě

 Taková jednoduchá, zimní výzdoba.

Milé KOČKY,

bez jablek to v zimě nejde. Štrůdlem mě ještě nikdo neurazil, vůně jablečného kompotu je pro mne vůně domova, zahryznout se do jablíčka už se úplně nemůžu, protože bych se bála o zuby, ale dá se to obejít, prostě si ho nakrájím nebo nastrouhám.

Na jahody mě sice v zimě nikdo neposílá, ale na hroznové víno si jako důchodci vždy nějaké drobné stranou necháme.

Tahle starší fotka je v podstatě už historická, neb stěna už dávno není žlutá, přemalovala jsem ji na béžovku - bílé kafe. Ovšem keramika od Lenky mi slouží a líbí se mi spoustu let. Tihle ptáčkové mi při focení neulétnou.

Povzbuzení

 Milé KOČKY, 

jako povzbuzení všem milovníkům kávy, čaje, vína, likérů, sýrů, husích jater, paštik a mnohých jiných dobrůtek, pokusím se dnes vytvořit příspěvek ze starších zájezdíků do zemí, kde kavárničky a vinárny nikdy neutichají, kde sluníčko, prostředí, vůně a pachy, květiny a cizokrajné stromy, staré budovy - to vše vytváří úžasnou, prázdninovou směsici lenosti i činnorodé aktivity, kdejaké zákoutí o dvou stolcích a pár titěrných židličkách pod úponky vinné révy lákají s odpočinku, abyste samy vzápětí byly překvapené dvoudeckou lahodného moku, kterou si zde nemůžete neobjednat. Jídla tak barevná a chutná, ryba, zelenina, pár hranolků, a pak zase projít klášter, katedrálu, zahradu, nebo si na hodinku sednout do květinami provoněného parku? Jak mi to v poslední době chybí! Po ránu croisant a capučíno, staří chlápci s novinami a pidikávičkou u stolku na chodníku, kolem poledne plné restaurace, dědci pod platany s jejich hrou petanque, kvečeru spatříte děti na kolotočích, rozveselených hudbou, linoucí se všude okolo. Nerozumím ani slovo, ale je mi tu lehko a krásně.

( tyhle fotky ze zámeckého parku v Albi jsem již na blog dávala, ale byly smazány a tak jsem je sem pro vás, Kočky, znovu vyhledala. Hezkého není nikdy příliš. )

Jestli si myslíte, že jsem zapomněla na makronky, tak se mýlíte, ale nemohu tady vypsat vše, co si tam můžete dát. Ty jejich creperie, ach, vonělo to už zdálky.

( konkrétně Frantíky podezírám z toho, že snědí vše, co se hýbe, třeba i pomalu... ).

Jo a rajčata tam voní jako rajčata, nikoli jako umělohmotné věci.

Ještě mě napadlo

 Když jsem si tu četla komentáře ke článku o knihách, napadlo mě, kolik knížek z těch, které jsem za svůj, už docela dlouhý život četla, mě ovlivnilo. A také mě napadlo, že je tu zveřejním, třeba někoho napadne si je v knihovně půjčit a přečíst si je také. Hodně knížek na mne neudělalo takový dojem, abych je musela mít na nočním stolku déle, než je přelouskám.Ale jsou takové, bez kterých bych asi byla hodně ochuzená:

rozhodně tyto na mne udělaly velký dojem a hodně moje uvažování ovlivnily:

Halliburton - cestopisy, Sienkiewicz - Křižáci, B.Němcová - Sebrané spisy, moje nejoblíbenější Betty Mc Donaldová, Zamarovský, Fabricius -Tajný denník čínské císařovny, knihy Remarqua,  vše od Feuchtwangera,  od Gravese, Singera, též Zweig, Hanzelka+Zikmund, J.Hašek, K. Čapek,

velký dopad na mne měla kniha Dr. Koukolíka - Vzpoura deprivantů a další jeho knížky, oči mi otevřely také I.Kříž - Pravda o zkáze Sodomy, Klíma - Třicet let pod přísahou o R.Šlachtovi...Gross - Strach,

a mnoho dalších. Nemá cenu tu psát o Jiráskovi, Dumasovi, Verneovi, Defoeovi a jeho Robinsonovi nebo jiných, to přeci patří ke kultuře, byl by to hodně dlouhý seznam. Knihy mi půjčovala i moje učitelka češtiny a jsem jí dodnes moc vděčná, že mě ke čtení přitáhla. Měla jsem ráda i knížku Malý Bobeš, spoustukrát jsem četla Kocoura Modroočka, Karafiátovy Broučky a desítky dalších. Jedna lepší, než druhá.

Čtu ráda o cestě do Compostely, a dnes je aktuální zpráva o úmrtí mé oblíbené herečky H.Maciuchové.

Milé KOČKY,

promiňte mi, že s tím dnes dvakrát obtěžuji, ale kdo ví, jestli někomu nepřijdu vhod?

Nic není definitivní

 Kolikrát už jsem v posledních letech říkala, že nebudu kupovat knížky, že si je budu pouze půjčovat v knihovně a naopak jsem staré knihy rozdávala nebo odnesla do knihovničky na nádraží, aby si je lidé mohli rozebrat.                         ( ovšem svoje oblíbence si hýčkám ).

Milé KOČKY,

život je ale o něčem jiném, než nějaká planá prohlášení, zrovna nedávno jsem koupila vnučce 4 knížky od Jeroma Klapky Jeroma a včera mi přišel poštou balíček s objednanými knihami Daniela Landsmana, chlápka, kterému se podařilo před několika lety mě rozesmát, chodila jsem na jeho blog s náruživostí závisláka a chechtala jsem se jeho příspěvkům jako za mlada. Moje babička by řekla, skoro mi až zuby vypadly. A tak jsem se v tomto covidovém světě letos v lednu rozhodla, že humor je potřeba a objednala vše, co se dá na to téma od něho koupit. Je jasné, že budu zalezlá s knížkou častěji, prospěje to našemu manželství, neb budu schovaná a potichu a manžel může svírat ovladač telky do úplného umdlení.

Naposledy jsem se tak nezřízeně chechtala v Tokaji, maďarském městečku, večer, na zájezdu, kdy mi Jana, kolegyně, se kterou nejraději cestuji, četla úryvky z knihy Poslední aristokratka. Na to nikdy nezapomenu.

I když jsem hodně četla vážné a solidní knihy od renomovaných spisovatelů, poslední dobou inklinuji ke knížkám veselým. Ivanka Devátá, Halina Pawlovská, mám tři knížky i o J.Sovákovi, z moderních mladých spisovatelek nekupuji, ty si jen vypůjčuji. Báru Nesvadbovou a další. Chci mít přehled, ale nemám pocit, že je musím mít trvale doma.

Včera přistály u nás:

Čas od času

 Milé KOČKY,

jako i každá z vás, občas na to vtrhnu a zauklízím si, přiznám se, že teď, když jsem doma a nechodím do práce, dělám větší pozdvižení v bytě méně krát, neb uklízím průběžně. Ale spíš se do toho dám, když mi to zdraví a nálada dovolí, když vysvitne sluníčko nebo když prostě cítím, že je to potřeba. A to můj manžel vždy velmi trpí, neb řádím jako týfus, ohrožuji ho hlukem a přesazováním z kouta do kouta a dokonce ho občas i zaúkoluji, aby toto vynesl do popelnice, tohle odnesl do sklepa a nebo aby dal vařit brambory ( a já mohla prát, luxovat, utírat prach a podobně ). Nejvíc ho rozčílím, když si uprostřed toho zmatku udělám pauzu, sednu si s kafíčkem do ušáku - pokud je tam místo!, přečtu si jednu stránku časopisu nebo si, dokonce?, vyfotím kus udělané práce. Dcera, která mi u tapetování a jiných takových akcí obvykle pomáhala, tomu říkala - že se kochám. No, jasně, obhlížím, zda výsledek bude dokonalý. A je mi jedno, kdy to bude hotové, jestli dnes večer, zítra odpoledne a nebo za týden, podle toho, o co jde. Jednou jsme u malování bytu chodili do postele uličkou asi 25 cm širokou a manžel si málem zjišťoval číslo na zdejší koronárku. Já byla v pohodě. 

Škoda, že v tomto malém bytě nemůžu stěhovat nábytek příliš, to mám taky moc ráda. Uklidí se u toho pavučiny za skříněmi, umyje se nábytek ze všech stran, zlikvidují se věci, které se nevyužívají, člověk má pocit, že se vše zlepšilo. Na  konci zimy, počátkem jara, mi to sedne.

Už se na to těším. Na čas sněženek, bledulí, petrklíčů, tulipánů a narcisů, hyacintů, modřenců, prvních březových listečků, svět barev.

a malá odměna za práci: