S covidem

 Omlouvám se všem, kteří bojují s covidem a nebo se perou s jeho následky a mají vážné zdravotní problémy, omlouvám se za to, že si částečně dělám ze situace legraci, ale jinak to neumím. A to nejen ve vztahu k mrňavému, záludnému zmetkovi, který nám ničí životy a ruší plány.

Milé KOČKY,

zjistila jsem, že lidé mají, prý, špatnou chuť a špatný čich, a mnoho dalších příznaků covidu. Já zas, aniž bych ho chytla, ztrácím fantazii, co pořád vařit. Jsme s mužem doma jako vězni na Bezdězu, nechci vařit pořád to samé dokola a ani nechci trávit příliš času po obchodech. Natož stát spoustu hodin u sporáku.Tudíž mi nezbývá, než si udělat představu, co ukuchtit na pár dní dopředu a pak se vhrnu do krámu, nakoupím a šup zase do bezpečí bytu. Tady si potraviny očistím, uložím a pak každý den až do vyčerpání zásob tvořím jídla, abychom neumřeli hlady, ale to se prý stává až za 60 dní, tedy to nám nehrozí, my bychom vydrželi jistě déle.Máme dostatečné špeky.

Včera jsem třeba šla od pošty a zelinář měl krásný kopr, koupila jsem proto jednu kytičku a udělala koprovou polévku, tu manžel rád, měla jsem doma smetanu, k tomu jsem spáchala krkovičku na česneku, špenát a dvě šišky bramborových knedlíků, zbylo i na dnešek a mám vystaráno.Zítra hodlám udělat polévku s drožďovými knedlíčky - už dlouho nebyla - a zapečené těstoviny, to by se také mohlo stát, že zbyde na druhý den a ušetřím si práci. Když nevím, kudy kam, udělám švestkové knedlíky z tvarohového těsta, máme je rádi a jsou moc dobré a netrvá to dlouho. Splňují moje chutě, není to maso a je tam ovoce. Čas od času mám chutě na něco se zelím, ale obvykle to řeším polévkou zelňačkou. Nebo zamíchám do brambor kousek sádla a nakrájené kysané zelí a je to lepenice a k ní se hodí upečené kuře nebo cokoli. Manžel má ze všech jídel nejraději řízek mezi dvěma řízky, tak někdy je těžké mu vyjít vstříc, ale zvládáme to. Loni, po té jeho eskapádě s nemocnicí, přestal jíst papriku i mletou, protože se mu dělala svědivá vyrážka, tak nemohu dělat guláše a podobná jídla, ale nedávno jsem vařila segedín a přežil to bez úhony. Proto občas přistanou na talíři španělské ptáčky s rýží, zapečené brambory, karbanátky s bramkaší, žemlovka, ale už ne plněné papriky, a hodlám vbrzku udělat rajskou s knedlíkem, mám na ni chuť. Tu dělávali u nás ve škole za mého mládí moc dobrou a já ji takovou ani neumím, taky není k sehnání perník, který tehdy do toho strouhali ( asi ). Jestli se vybičuju, udělám občas i svíčkovou ( jenže druhá babička umí lepší!)  a pokud něco slavíme a mají přijet mladí, tak manžel naskočí do procesu tvoření a peče kachnu, já obstarám zelí červené i bílé a knedlíky a hodujeme. A pak jen sklízíme pochvaly a medaile. Já ráda lečo a taky obalovaný květák, to vařím hlavně, když je tu mladší vnučka. Nebo brokolici a pod., manžel ze vší zeleniny nejraději pečený bůček a já zase mramorovou bábovku. S námi je to těžké.

Myslely jste si, milé KOČKY, že sem dám fotku řízku?......................... tak jo...

Skotské hry

 Jak vyplynulo z předešlého článku, na Sychrovském zámku, respektive v jeho parku, bývaly Skotské hry, kam jsme s oblibou rok co rok jezdili a dokonce jednou jsme tam byli tři dny, po celou dobu té vzrušující akce. Spali jsme tehdy v bydlíku našeho známého, kam se nás vešlo asi 6 nebo kolik,  náležitě jsme si to užili, když jsme nikam nespěchali a mohli tam být od rána do večera. Krásný, vlahý večer, vystoupení pěveckých skupin, večerní stmívání se zámkem na pozadí,  přispěly k tomu, že na to rádi vzpomínáme. Jeden rok, to už měla dcera obě moje vnučky, jsme tam vylákali i dcery rodinku a náležitě jsme se potěšili, se Skoty i s vnučkami. Nejvíc jsem se vždy těšila na taneční reje, ti chlapi v sukni taky nebyli marní.

Milé KOČKY,

když dovolíte, ukáži vám, jak to tam vypadalo, pravda, jeden rok jsme tam natěšení přijeli, lilo jako z konve a odpoledne jsme dezertovali ( to neznamená, že jsme si dali dezert ) a ujeli jsme do útulna a sucha našeho bytu. Program býval velmi nabitý a pestrý. Myslím, že se tato akce dá nahledat na internetu rok po roce a kdo má zájem, snadno dojde k cíli. Já osobně považuji Skotské hry a Pražskou míli neboli Vysoká kola za 2 nej akce roku. Tedy, popravdě, až do doby, než sem vtrhnul covid.

Ale, co bych povídala:

Toto je takový letmý průřez těmi různými slavnostmi na Sychrově...

Jak šel čas, vstupné bylo čím dál vyšší a účastníků, tedy i vystupujících cizinců a zájmových skupin čím dál méně a komerce se tam drala jako vlkodlak...pochválit však musím, že na konci rozlehlého parku pak opravili altán a vytvořili tam krásnou restauraci nebo spíš kavárnu s pěknými WC. Abych pravdu řekla, byli jsme na zdejším zámku i v jeho parku i mimo Skotské hry, jednou s vnučkami, když jsme s nimi trávili prázdniny na Malé Skále, jindy se švagrem a jeho ženou jako součást výletu a pod., máme to tam stejně jako na zámek v Benátkách n.J. nebo do Mnichova Hradiště ne příliš daleko. 

Devadesátý osmý

 Přišel rok, ve kterém na mne vybafla Padesátka, nikoli ta známá blogerka, ale číslo, kterého jsem tehdy dosáhla. Vůbec mi nedošlo, že jsem to já, kdo oslavuje. To až později... Dala jsem si k narozeninám, když už to bylo tak kulaté výročí, pěkný dárek: zájezd do Skotska. Měl hodně naplněný program a byl dotovaný ROHem. I vyrazili jsme busem, lidé z našeho podniku a první zastávkou byl Rotterdam, kde jsme strávili celý den, abychom se podívali na pamětihodnosti tohoto města, poté jsme se kvečeru vydali do přístavu a po docela dlouhém ježdění jsme našli správnou,,stojánku,, a nalodili jsme se. Po protivné proceduře s pasy jsme vstoupili na palubu a zírali: Loď to byla pěkně velká, a měli tam v břiše plavidla i koleje, po kterých můžou nalodit i vlak. Koukala jsem na to jako puk a nebyla jsem sama. Užili jsme si odplutí a podvečer a pak jsme zalezli do kajut a spali až do rána, kdy nás lodní rozhlas v mnoha jazycích vyburcoval ke vstávání a ranní hygieně a pak už jsme jen hleděli na přibližující se pobřeží Anglie. Vpluli jsme do přístavu,  tuším, že Hull a odtud už jsme pokračovali busem do města York. Cestou info o Válce růží a podobné příběhy z historie a pár údajů o Anglii. Jelikož jsme tu byli prvně, tak jsme obdivovali úplně všechno, byli jsme v katedrále a uličkách, tak typicky anglických, krásná květinová výzdoba všude...hrad a hradby, pak jsme jeli dále na sever a vzpomínám si na zastavení u zídky, kterou nechali postavit napudrovaní Římané, aby jim Skoti nechodili ze severu škodit, když si uzurpovali tehdejší Anglii. Krajina byla samý kopec, tráva, kapradí a vřes, občas nějaký lesík a nebo park se vzrostlými stromy a uprostřed, obvykle s rybníčkem před ním, zámek jako z katalogu.Dost mi nešlo do hlavy, že nemají u silnic dopravní značky, až jsem si všimla, že to bude tím, že se jezdí vlevo a musím čučet na druhou stranu!Také kulaťáky měli všude možně a to se líbilo nejen mně, ale i řidičům, neb jsme jeden jeli asi 4x, než se řidiči domluvili, kudy dál a zdejší řidiči čekali, až jak se ti z kontinentu rozhodnou. V jedné vesnici jsme viděli autoservis, kde byla také značka Škoda a to jsme oslavovali, kam se hrabe Nagano. Co účastník zájezdu, to Čech jako poleno, v tu chvíli.

Milé KOČKY, 

později večer jsme dojeli do města Perth, kde jsme v zámecké zahradě bydleli v mobilhomech, ovšem to bylo něco. Zámek patřil matce královny Alžběty, té babičce, co se dožila asi 104 let. Každý další den jsme busem jezdili na výlety a vraceli se na tuto základnu.Stromy v této krajině byly  vespod zarovnané a to mi nešlo na rozum, pak se to vysvětlilo, neb všude se pasou ovce, případně krávy a nebo vepři a stromy jsou okousané, až kam zvíře dosáhne. Stávalo se, že jsme jeli krajinou, a najednou u silnice jeden náprstník ...žadonili jsme o zastavení a vyběhli s fotoaparáty si to nafotit a jelo se dál.Taky jsme si vyprosili výlet lanovkou na Ben Nevis a další prémie k programu. Třeba jako Skotské hry v městečku Fort Augustus u Caledonského kanálu, mám dojem, že se to místo jmenovalo Neptunovy schody, ale kdo ví. Předtím jsme zkontrolovali Inverness a Loch Ness a příšera byla asi někde na dovolené ve Středomoří, protože se neukázala. Měli tam jen umělohmotnou náhražku, a to je, jako by ve veřejném domě půjčovali jen plastovou pannu. Navštívili jsme toho hodně, St. Andrews, kde jsem se doslova zamilovala!, Dundee, Stirling, nějakou stavbu ve tvaru ananasu, palírnu věhlasné whisky, ( dali nám ochutnat prý 12letou ) a vím, že mě to hřálo pěkně dlouho. Pamatuji si, že tam měli úžasně čisto a naklizeno. Nechali jsme si zastavit v jedné vesnici, šli ke kostelu a na hřbitov, který se vyznačoval na náhrobních kamenech vzory, které my tady vyplétáme na svetry, tzv. irské. Jeden den se jelo do Edinburku, kde se mi líbilo moc, vylezla jsem tehdy i na zdejší sopku. ( vyhaslou ). Loch Lomond a Glasgow jsem si také užila, zdejší hřbitov a katedrála mi utkvěly v paměti. Mimochodem hodně kostelů a katedrál je v ruinách. Ale dobře to vypadá na fotkách. Potoky a řeky jsou tu s vodou z vřesovišť tmavé barvy, takové naše naředěné maggi. Staré mosty jsou také hodně fotogenické a to nemluvím o kvetoucích bodlácích, skotském symbolu. To musíte na fotce mít! 

V době, kdy jsme brázdili skotské silničky, pršelo v Čechách a my měli hezky. Heč. Cesta domů byla také zajímavá, jelo se po západním pobřeží a zastavení v Jezerní oblasti a v městečku Kesvick bylo příjemným odpočinkem. Navštívili jsme i Lockerbee, kde jsou hroby obětí letadla, které nechali vybuchnout teroristé. Spalo se na zámku poblíž rodiště Shakespera, u městečka Stratford-upon-avon, kde jsme si vše prohlédli, další den jsme vtrhli do Oxfordu a zvědavě nakukovali do zahrad University...zbývalo obejít si Stonehenge,  pak už v mlze jako mlíko jsme projeli okrajem Londýna do Doveru, kde jsme byli nuceni čekat, až přejde bouře a pustí nás na loď a na moře. Do Calais  jsme pluli o půlnoci a v jednu jsme byli na kontinentu, příšerný strach ze skřípání a praskání a házení lodi na vlnách rozbouřeného moře nás začal pomaloučku opouštět a jelo se přes Francii a Belgii a Německo domů. Vrylo se mi to do paměti tak, že na těch 12 dní nikdy nezapomenu.

Fotila jsem ještě na kinofilm a tak obrázky mám jen v albu. Tři filmy po 36 políčkách, auvej. Jo, mít tehdy digi! Možná si dobře pamatuji, že řidiči mi na dotaz, kolik jsme toho ujeli, odpověděli, že 5.300 km.

foto je jen ilustrační ze Skotských her na Sychrovském zámku, kam jsme pak několik let po sobě vášnivě rádi jezdili. A dodnes, když vidím bodlák, jsem u vytržení.

Úplně na konci

 Bretaň, aneb - severozápadní oblast Francie, megalitické stavby, keltské dědictví a podobné hlášky mě navnadily na zájezd právě sem. Je to již pár roků, kdy jsem zatoužila to tu vidět na vlastní oči. Moře na koupání už v září moc nebylo, ale zájezd to byl překrásný, řeknu vám,

milé KOČKY, 

že dodnes nemohu ta místa dobře popsat, neb jsou ty názvy obcí a měst pro nezasvěcené nezapamatovatelné, ale ptále li se mne na dojem, mám jen ten nejlepší. Tzv. farní dvorečky, kostelíčky, domečky jak z pohádky, města a vesničky jako z dějepisu. Na několika místech jsme obdivovali a s pusou dokořán sledovali ty obří kameny, o kterých nikdo zatím přesně neřekl, k čemu vlastně sloužily. Každý ví, co je Carnac a další místa, ale proč tam ty řady jsou? Dovezli nás i na úplný konec země a pak už jen Atlantik. Zdáli jen mávala socha Svobody. Pevnůstky z druhé světové,  ( ale to mne nebaví ), drzí rackové, kradoucí svačiny, vyřazené rybářské bárky, sítě, Saint Malo, s jeho hradbami. Ani minutu bych z toho zájezdu nevypustila.

Fotek mám poměrně málo, neb jsem celý zájezd točila hlavně na kameru.