Přání

Milé návštěvnice mého blogu, milí blogeři, milé KOČKY, dovolte mi popřát vám všem a vašim rodinám krásné Vánoce.

Vaše Jiřina z N.

( To je u nás čas, kdy se mohou potkat houpací kůň, sněhulák, beruška, medvídci, sova, andílci, sněhová vločka, ptáčkové, kočka, prasátko a jiní - na jednom místě a to: na vánočním stromečku. Coby ozdoby, a to nemluvím o kouličkách, kterých máme mnoho barev a velikostí...)

Každý Štědrý den v 18 hodin zazvoním skleněným zvonečkem a vzpomínám na své blízké, kteří už nás opustili a na známé a příbuzné, kteří tu ještě žijí a pak teprve večeříme a posléze rozbalíme dárky, pokud Ježíšek nějaké donese. A 26.12. si odpoledne rozbalování dárků s rodinou dcery a s vnučkami zopakujeme.

Přeji si, aby nám to tak ještě spoustu let vydrželo.

Cukroví

 Voní celý dům a sbíhají se sliny, načančané cukroví na krásném tácu slibuje jediné, že Vánoce jsou blízko. 

Všem lidem dobré vůle přeji nádherné dny plné lásky a pohody. Jiřina z N.

Manželovi nosím ke kávě tzv. neprodejné vzorky, když něco víc upeču nebo se to zlomí. Ovšem pak je ještě cukroví, které mám moc ráda a to je podarované, od přítelkyň, od Libušky banánky, konečky pěkně namočené v čokoládě, dortíčky od Marcelky, nahoře polité čokoládou a ozdobené bílou mandlí, a tak podobně. Dělávali jsme v předcovidové době výlet poslední sobotu v prosinci a na ten se, jak velel nepsaný zákon, nosilo nesnědené cukroví, to byly hody, někde v lese, ve sněhu, na pařezu, u Litoměřic, nebo na Jedlové nebo u Liběchova...horký čaj z termosky a v něm panák rumu.Především svobodní mládenci, kteří neměli nikoho, kdo by jim upekl se radovali z tohoto našeho zvyku.

Milé KOČKY:

Jednou jsme jeli vlakem do Žďáru nad Sázavou a paní průvodčí jsme také malinko ovínili, ale nebylo to víno, nýbrž Magistr, to musí léčit, s takovým názvem? Panečku, hnedka měla naše kupé raději. A my pak táhli vesele městem na Zelenou Horu, moc rádi na to vzpomínáme.

Kam jsem se to dostala od závějí cukru?

Stromeček

 Nedávno jsem ho odstrojila a odnesla do sklepa a je tu s námi zas - kdo? -

přeci vánoční stromeček!

Milé KOČKY, 

nevím, jak vám, ale mně ty roky letí čím dál rychleji:

Ano, přiznávám, finišuji a hledím, abych měla vše alespoň za tři, neboli za dobře, a co pak? udělám si večer horký čaj a podívám se na blogy, co se kde událo nového, pauza skončila! Já bych bez vás, milé KOČKY, dlouho nevydržela.

5.povídečka

 Citováno resp. opsáno z knihy V. Fischla: Z Davidových nejkratších povídek -

Prorok a jeho žena:

Dokud byl učněm, směl vypomáhat jen tu a tam s nějakým malým proroctvím. Dovedl vytušit, co se stane toho dne odpoledne. Kdo se vydá na cestu, ke komu přijde nečekaná návštěva, zda přinese dobrou, či zlou zprávu, který kůň vyhraje při dostizích o půl čtvrté.

Po tovaryšské zkoušce dokázal předvídat věci na měsíce, ba na několik let dopředu. Mohl řící s jistotou, kdo v příštím roce zbohatne, kdo zchudne, kdy padne vláda a kdo vyhraje ve volbách.

Když se pak stal mistrem prorockým -  dosáhl už jistého stáří a měl, jak se na proroka patřilo, vlající bílý vous a dobře vyvinutý výstražný ukazováček -, mluvil o válkách, o potopách, o pohromách příštích staletí a o božích mlýnech, které melou jistě ( i když se vystříhal zmínky o dodací lhůtě semleté mouky ). 

Nakonec viděl tak daleko před sebe, že mohl vzpomínat na budoucnost.

Tu však pokaždé přicházela prorokova žena a ptala se, kde najde půl šekelu, za který chtěla nakoupit, aby uvařila dětem oběd. Prorok však znal odpovědi jenom na otázky, týkající se dálné budoucnosti. I odcházela tedy uklízet do domů bohatců a za mzdu nakoupila mléko, olivy a sýr. A zatímco prorok horoval o tom, co postihne lidstvo v příštích věcích, chystala na stůl jídlo pro dnešek.

4.povídečka

 Citováno resp. opsáno z knihy V. Fischla: Z Davidových nejkratších povídek -

Spekulanti:

Měl jsem dva přátele. První z nich, zámožný bankéř, přišel o jmění při náhlém krachu na burze.Octl se na mizině a dal přednost smrti před životem v bídě. Přiložil ke spánku revolver zdobený perletí a stiskl spoušť.

Druhý, profesor, objevil trhlinu ve filosofickém systému, který vymyslel po mnoha létech hloubání a který, jak věřil, mohl plně vyložit smysl života. Zoufal si ze zklamání. I teď však myslel ještě v logických kategoriích a věděl, k jakému závěru dojde, vloží li hlavu do oprátky, zavěšené na skobě ve stropu, a odkopne stoličku, na kterou předtím vystoupil.

Pohřbili oba vedle sebe u hřbitovní zdi. Jednoho dne se nad jejich hroby setkal syn bankéře A. s dcerou profesora B. Cestou ze hřbitova, přesně řečeno hned za hřbitovní branou, se jejich ruce nějak našly. Krátce nato si řekli, že se milují, vzali se a žijí dodnes jako v ráji.

Hlavně proto, že oba věděli od svých otců, kam vedou spekulace. Ale trochu snad také proto, že vědí, jak malou záruku štěstí dávají nakupené poklady a že nějaká ta skulina v nejdokonalejším filosofickém systému nemění nic na kráse zahrádky u domku na předměstí, ve kterém žijí.