Moje životní etapy, - nehodlám je tady popisovat všechny, ono by to nikoho nezajímalo a bylo by to hodně dlouhé čtení.
Milé KOČKY,
jen tak pro formu si dovolím na svém blogu popsat některé z těch, které vedly k tomu, že jsem měla štěstí poznat kus republiky a kousek i ,,za čárou,, - po Evropě.
Jako děti jsme hodně lítali po venku, bydleli jsme v Benešově nad Ploučnicí na Děčínsku, kraj lesnatý a kopcovitý a podle toho to vypadalo. Plavat jsme chodili do Ploučnice a nic nebyl problém: plavat, jezdit na kole a hrát spoustu her nás naučili rodiče. Takže se hrál volejbal, nohejbal, karty, šachy a třeba i pinčes.
Sportovaly jsme se sestrou i ve škole a jezdilo se na závody, skok vysoký, běh na 60m a jiné takové jsme zvládaly obě i na medaile.
Jako dospělá jsem ráda jezdila na kole na výlety a později i s malou dcerou. Po revoluci už jsem nebyla žádná mladá laňka, ale chvíli trvalo, než jsem se vydala na první zahraniční zájezd a moc se mi to zalíbilo. Stejně tak jsme s mužem chodili téměř každý týden po rozhlednách a kopcích, takže málokterá z tehdejších nám unikla.To by bylo divné, kdybych třeba Děčínský Sněžník neznala...( Jedlovou, Lovoš, Milešovku, Klíč, Luž, Hvozd a pod. a spoustu dalších jsme navštívili vícekrát).
Říká se, že s jídlem roste chuť a tak to bylo i s mým apetitem po cestování. Ono se stalo také to, že mne přepadly nemoci a když se cítím ohrožená, chci si ještě užít a jakým směrem jsem se zaměřila: na výlety, na zájezdy, abych ještě honem něco viděla...než to zabalím.
Takže v r. 1982, 2008 a pak i 2019 mě ohrožení vyprovokovalo k dalším větším cestám.Ale i k poznávání nepříliš známých míst u nás v republice, kde se dá odpočívat a vyhnout se davům a zmatkům.Kdo tehdy znal Českou Kanadu? kdo znal Hojnou Vodu s rozhlednou Kraví Hora? Kolik turistů jste mohli potkat na Chebsku?Protože jsem povaha docela urputná a systematická, dávala jsme si krok za krokem nějaké úkoly, kdy jsem šla za určitými cíli, jednou to byly stavby Santiniho, a že jich je! - jindy židovské památky a hřbitovy, smírčí kříže, dřevěné kostelíky a zvonice, Křížové cesty a hrady, zámky, především zámecké zahrady, takhle se moje obzory postupně rozšiřovaly a jsem tomu ráda. Byla jsme zvědavá na kde co. Manžel kolikrát netušil, co vlastně uvidíme, když jsme někam vyjeli na celodenní nebo i vícedenní výlet. Občas jsme na cestách natrefili na nějaké místo, o kterém jsem ani netušila, že existuje - jako třeba zámeček Kravsko. O to byla ta cesta zajímavější.
Dnes vidím, že už jsem s tím cestováním na ústupu, všechno jednou končí, ale, jak se znám, něco si pro zábavu najdu.A nebyla bych to já, abych se tu nepochlubila, když už ten blog mám.
A tohle se mnou dělá vedro! už aby opět zapršelo a ochladilo moji mysl.
A ty etapy ? - jedna z nich začala 2007 v prosinci, to jsme s Janou jely poprvé na adventní zájezd a byly jsme nadšené - cesta nás vedla do Harzu - od té doby jezdíme každý rok a někdy i vícekrát, střídáme Rakousko a Německo, Polsko. Stejně tak se mi naskytlo jet do Německa na Velikonoční kašny a velmi mě to okouzlilo. Poznávací zájezdy do několika zemí zas způsobily, že jsem chtěla vidět i další kraje těch zemí a naprosto mě cestování pohltilo.Pravda, mnohdy to znamenalo chodit ještě při zaměstnání i na brigády, ale co by člověk neudělal pro koníčka? Jediné, čeho lituji je, že jsem nemohla cestovat v mladším věku, už to nedoženu. I tak díky osudu, že jsem se dožila všech těch krásných zážitků.
A kdyby nic jiného, už je spousta blogů, kde se cestuje ostošest a někdy i ostosedm!
Každý má nějaké zájmy, nějaké priority, možnosti, ale i omezení.Neviděla jsem spoustu seriálů, nekouřím, nepiju, soustředím se na své oblíbené čtení, turistiku a pochopitelně rodinu. Zrovna mám etapu čtení knih z vlastní knihovny a zopákla jsem si Feuchtwangerovu Ošklivou vévodkyni, ˇŽivotopis Carrerase, Noc a naději Lustiga a další, ve společnosti knížek se cítím výborně.
. ( to jsem vám toho na sebe ale vybreptala).
