Proti své vůli

 Někdy se mi na zájezdu stane, že se má - např. pozdě odpoledne ještě někam jít a mně už se nechce. Ale pak podlehnu okolnostem a Jana mne donutí a nakonec jsem ráda, že jsem se dala přemluvit. 

To se mi, milé KOČKY, stalo jednou v Itálii, celý den se výletovalo a chodilo po zdejších barokních vilách a jejich překrásných zahradách, už jsme byli ubytovaní v hotelu a podvečer jsme měli jít na prohlídku zdejších lázní v Montecatini Terme a potom jet starou, pozemní sténající lanovkou na blízký kopec do starého města Montecatini Alto. A jsem dodnes ráda, že jsem se překonala, že jsem to absolvovala.

Nu, posuďte samy: 

 

Dostihy

Prohlížela jsem nějaké fotky z dřívějších zájezdů do Francie a do Itálie a podle nezůčastněných lidiček by se to dalo nazvat jako dostihy, někam vás dovezou busem, vypustí do města nebo nějakého parku a stanoví, do kdy se musíte vrátit. Buď jdete s průvodcem nebo se pustíte podle svého a u mne to je tak, že koukám, co vyfotit, abych měla co nejvíce památečních snímků, které si obvykle v zimě se zalíbením prohlížím - a že jich je. Fotit chci vše, mosty, věže, hradby, zajímavé domy, sochy, parky, fontány, květiny, kostely, tržnice, případně nějaký ten přístav, lodičky, hory...podle situace,  také mít čas na posezení v kavárně či hospůdce a chvíli pozorovat lidičky. Fotím si klepadla, detaily hodné fotky, svaté ve výklencích na domech, dokonce i někdy pěkné výlohy s oblečením.

Jako příklad najdu pár fotek: třeba se vám, milé KOČKY, něco zalíbí?

někde strop,

jinde okno:

či podlahu:

tady tři hrady najednou:

oknem busu:

v zahradě vily:

na ten kopec směřujeme:

doma kolikrát vidím věci, které jsem na zájezdu nespatřila, ale foťák ano!

takže? - dostihy bez koní...

Povedená sobota

 Sice to byla včera sobota hodně horká a dusná, ale stihla jsem dojet k mladým na oslavu, potěšit se s vnučkami, předat dárky, popovídat si s dcerou, zetěm a druhou babičkou, pozdě odpoledne se vrátit domů a tady mne čekal záznam první etapy Tour de France - manžel ví, jak na mne. Tentokrát se začínalo ve Florencii v Itálii a cíl byl v Rimini, jelo se přes hory a San Marino - prostě zážitek. 

Nevěříte, milé KOČKY? - pár snímků z počítače vám to ukáže:  že jsem nezačala fotit už nad Florencií? taky nechápu!

asi je vám, milé blogerky, jasné, proč na to každý rok koukám...

Trénuji

Dnes budu slavit s vnučkou - znamenalo to i péct vánoční cukroví - linecké a vanilkové rohlíčky, těsto jsem měla  v lednici od středy do čtvrtka, kdy jsem se s ním dělala, znáte to, záda u toho bolí...ne, nezbláznila jsem se, koncem června, stromeček strojit nebudu, ale to máte tak, milé KOČKY, když byly ještě vnučky malé a léta jsem je na prázdniny s manželem někam brala, upekla jsem vždy sebou cukroví a odpoledne jsme si ho tam i my s mužem ke kávě dávali, případně jsem měla čím pohostit dceru a zetě, když mi na místo ubytování holčiny dovezli a pak, když si je zase přijeli vyzvednout. Stal se z toho dobrý zvyk. A jelikož jsem měla doma ještě loňské vlašáky, řekla jsem si, (letos asi žádné nebudou) že je nejvyšší čas ty staré zpracovat.

Tentokrát o prázdninách ani netuším, zda budu mít s vnučkami nějaké termíny na společnou dovču, mají své plány, tak to cukroví dnes vezmu na oslavu osmnáctin k nim domů, než se mi někam rozprchnou. Podle vyjádření manžela si hraju na hodnou babičku, podle zetě trénuji na Vánoce.

rohlíčky nedělám, tvary vykrájím a nikdo si zatím nestěžoval:

linecké také moc neřeším, dělám klasická kolečka/kytičky s dírkou uprostřed, tahle srdce jen málokdy:

tak snad k dárkům pro oslavenkyni a její hosty přijdou vhod... a taška s dárky mi bude cestou vlakem vonět...