Přišel rok, ve kterém na mne vybafla Padesátka, nikoli ta známá blogerka, ale číslo, kterého jsem tehdy dosáhla. Vůbec mi nedošlo, že jsem to já, kdo oslavuje. To až později... Dala jsem si k narozeninám, když už to bylo tak kulaté výročí, pěkný dárek: zájezd do Skotska. Měl hodně naplněný program a byl dotovaný ROHem. I vyrazili jsme busem, lidé z našeho podniku a první zastávkou byl Rotterdam, kde jsme strávili celý den, abychom se podívali na pamětihodnosti tohoto města, poté jsme se kvečeru vydali do přístavu a po docela dlouhém ježdění jsme našli správnou,,stojánku,, a nalodili jsme se. Po protivné proceduře s pasy jsme vstoupili na palubu a zírali: Loď to byla pěkně velká, a měli tam v břiše plavidla i koleje, po kterých můžou nalodit i vlak. Koukala jsem na to jako puk a nebyla jsem sama. Užili jsme si odplutí a podvečer a pak jsme zalezli do kajut a spali až do rána, kdy nás lodní rozhlas v mnoha jazycích vyburcoval ke vstávání a ranní hygieně a pak už jsme jen hleděli na přibližující se pobřeží Anglie. Vpluli jsme do přístavu, tuším, že Hull a odtud už jsme pokračovali busem do města York. Cestou info o Válce růží a podobné příběhy z historie a pár údajů o Anglii. Jelikož jsme tu byli prvně, tak jsme obdivovali úplně všechno, byli jsme v katedrále a uličkách, tak typicky anglických, krásná květinová výzdoba všude...hrad a hradby, pak jsme jeli dále na sever a vzpomínám si na zastavení u zídky, kterou nechali postavit napudrovaní Římané, aby jim Skoti nechodili ze severu škodit, když si uzurpovali tehdejší Anglii. Krajina byla samý kopec, tráva, kapradí a vřes, občas nějaký lesík a nebo park se vzrostlými stromy a uprostřed, obvykle s rybníčkem před ním, zámek jako z katalogu.Dost mi nešlo do hlavy, že nemají u silnic dopravní značky, až jsem si všimla, že to bude tím, že se jezdí vlevo a musím čučet na druhou stranu!Také kulaťáky měli všude možně a to se líbilo nejen mně, ale i řidičům, neb jsme jeden jeli asi 4x, než se řidiči domluvili, kudy dál a zdejší řidiči čekali, až jak se ti z kontinentu rozhodnou. V jedné vesnici jsme viděli autoservis, kde byla také značka Škoda a to jsme oslavovali, kam se hrabe Nagano. Co účastník zájezdu, to Čech jako poleno, v tu chvíli.
Milé KOČKY,
později večer jsme dojeli do města Perth, kde jsme v zámecké zahradě bydleli v mobilhomech, ovšem to bylo něco. Zámek patřil matce královny Alžběty, té babičce, co se dožila asi 104 let. Každý další den jsme busem jezdili na výlety a vraceli se na tuto základnu.Stromy v této krajině byly vespod zarovnané a to mi nešlo na rozum, pak se to vysvětlilo, neb všude se pasou ovce, případně krávy a nebo vepři a stromy jsou okousané, až kam zvíře dosáhne. Stávalo se, že jsme jeli krajinou, a najednou u silnice jeden náprstník ...žadonili jsme o zastavení a vyběhli s fotoaparáty si to nafotit a jelo se dál.Taky jsme si vyprosili výlet lanovkou na Ben Nevis a další prémie k programu. Třeba jako Skotské hry v městečku Fort Augustus u Caledonského kanálu, mám dojem, že se to místo jmenovalo Neptunovy schody, ale kdo ví. Předtím jsme zkontrolovali Inverness a Loch Ness a příšera byla asi někde na dovolené ve Středomoří, protože se neukázala. Měli tam jen umělohmotnou náhražku, a to je, jako by ve veřejném domě půjčovali jen plastovou pannu. Navštívili jsme toho hodně, St. Andrews, kde jsem se doslova zamilovala!, Dundee, Stirling, nějakou stavbu ve tvaru ananasu, palírnu věhlasné whisky, ( dali nám ochutnat prý 12letou ) a vím, že mě to hřálo pěkně dlouho. Pamatuji si, že tam měli úžasně čisto a naklizeno. Nechali jsme si zastavit v jedné vesnici, šli ke kostelu a na hřbitov, který se vyznačoval na náhrobních kamenech vzory, které my tady vyplétáme na svetry, tzv. irské. Jeden den se jelo do Edinburku, kde se mi líbilo moc, vylezla jsem tehdy i na zdejší sopku. ( vyhaslou ). Loch Lomond a Glasgow jsem si také užila, zdejší hřbitov a katedrála mi utkvěly v paměti. Mimochodem hodně kostelů a katedrál je v ruinách. Ale dobře to vypadá na fotkách. Potoky a řeky jsou tu s vodou z vřesovišť tmavé barvy, takové naše naředěné maggi. Staré mosty jsou také hodně fotogenické a to nemluvím o kvetoucích bodlácích, skotském symbolu. To musíte na fotce mít!
V době, kdy jsme brázdili skotské silničky, pršelo v Čechách a my měli hezky. Heč. Cesta domů byla také zajímavá, jelo se po západním pobřeží a zastavení v Jezerní oblasti a v městečku Kesvick bylo příjemným odpočinkem. Navštívili jsme i Lockerbee, kde jsou hroby obětí letadla, které nechali vybuchnout teroristé. Spalo se na zámku poblíž rodiště Shakespera, u městečka Stratford-upon-avon, kde jsme si vše prohlédli, další den jsme vtrhli do Oxfordu a zvědavě nakukovali do zahrad University...zbývalo obejít si Stonehenge, pak už v mlze jako mlíko jsme projeli okrajem Londýna do Doveru, kde jsme byli nuceni čekat, až přejde bouře a pustí nás na loď a na moře. Do Calais jsme pluli o půlnoci a v jednu jsme byli na kontinentu, příšerný strach ze skřípání a praskání a házení lodi na vlnách rozbouřeného moře nás začal pomaloučku opouštět a jelo se přes Francii a Belgii a Německo domů. Vrylo se mi to do paměti tak, že na těch 12 dní nikdy nezapomenu.
Fotila jsem ještě na kinofilm a tak obrázky mám jen v albu. Tři filmy po 36 políčkách, auvej. Jo, mít tehdy digi! Možná si dobře pamatuji, že řidiči mi na dotaz, kolik jsme toho ujeli, odpověděli, že 5.300 km.
foto je jen ilustrační ze Skotských her na Sychrovském zámku, kam jsme pak několik let po sobě vášnivě rádi jezdili. A dodnes, když vidím bodlák, jsem u vytržení.
