U soutoku

 Nebo Nad soutokem, prostě říjen v Mělníku. Naše okresní město, které je od nás dolů po Labi, zvané věnné město královen. Mám tam, pod kostelem sv.Petra a Pavla, v sousedství Lobkovického zámku, ráda jedno místo, odtud je vidět nejen soutok Labe s Vltavou, ale také vtok plavebního kanálu, který si lidé často s Vltavou pletou, líbí se mi, že je zde vidět Říp, vinice a starý most pod zámkem. Na zámku jsme byli kdysi párkrát v restauraci na obědě - pstruh byl moc dobrý a tak jsme se, tehdy ještě bydlící ve Šluknovském výběžku, na zámku obvykle stavili cestou ke tchýni do N. Taky je odtud vidět chladící věž Spolany. Ráda si prohlížím i památky ve městě, pozůstatky hradeb, zvonici a další.

Milé KOČKY, 

existuje v tom místě jeden domek, který bych ihned koupila, kdybych na něj měla a kdyby byl na prodej. I když nesplňuje požadavek, který bych měla na domeček, pokud bych nějaký kupovala a to je pozemek, kde teče malý potůček, abych měla čím v létě zalévat.

Konec snům, jdeme na fotky: foceno několik let zpátky v Mělníku:

Svatomartinské

Svatomartinské zátiší...

milé KOČKY,

jak to máte s vínem na sv.Martina a husou na pekáči vy? Letos asi ty vyhlášené restaurace, které se specializují na pečené husy, moc neutrží? A mlsní utřou. 

Využijme toho, že je brzy zvečera tma a věnujme se tomu, na co v létě není čas. Třeba i na povídání potmě???

Jiřiny

V neděli, v pořadu Objektiv, mám ráda, když jsou příspěvky z Evropy a nebo jiných, - ,,civilizovaných míst,, - dost často totiž jsou z Malajsie a jiných džungloidních zemí Asie nebo Afriky, případně Jižní Ameriky a to mne, popravdě, tolik nebaví. Sice to sledování v TV není nebezpečné, žádných hadů a štírů a pavouků, pokud je tam vidím, se nemusím bát, ale raději sleduji památky a místa, která jsou blíž. A dost často se stane, že mohu říct, tam jsem byla. Jako dnes: hrad Czocha v Polsku, donutila jsem dokonce manžela, aby se na to podíval se mnou! říkám mu, tam jsem byla s naší Helenou při zájezdu do Zaháně! 

Milé KOČKY,

vlastně jsem toto začala psát z jiných pohnutek: jedním z příspěvků v dnešním Objektivu bylo, jak nějaký člověk u Bodamského jezera pěstuje jiřiny. Na veliké ploše, obrovský počet jiřin, mnoho různých druhů, spousty barev. Jen nechápu, když se musí na zimu hlízy vykopat a uskladnit, jak to dělá - to musí být pořádná fuška a zjara to vše zase zasázet. Kloubouk dolů! Jen je mi líto, že to po prvním mrazíku odejde, veškerá ta krása v mžiku zvadne a už ji nic neobnoví. 

Já, ač Jiřina, mrazíky snáším dobře, nikdo mě vykopávat nemusí a kvetu celý rok, hihi.Berte mě s rezervou, milé KOČKY. Co vy, vaše zahrádky a vaše jiřiny?

trocha toho podzimu i u nás doma:

i venku:

Na neděli

 Líbilo se mi, když jsem nedávno dala na blog pár fotek, které jsem pořídila z obrazovky televize, že se některým návštěvnicím blogu líbily a tak není divu, že jsem onehdy, při jiném pořadu, popadla fotoaparát a udělala několik snímků, protože - dámy! - byla tam : Aurora ...nikoli ta, co z ní stříleli, ale polární záře, (jižní záře – aurora australis, severní záře – aurora borealis), sice jsem nechytla začátek, nicméně i tak to bylo překrásné divadlo a musím vám ho ukázat. Jestli jste ten pořad viděly, 

milé KOČKY, 

tak víte, že člověku musí takové představení v mrazivé, jasné noci učarovat a chlupy stojí v pozoru! Já vím, fyzici a další vědci mají plno teorií, jak to vzniká a co se vlastně děje, já je vyslechnu, ale - proč bych si tím měla kazit dojem?, já si říkám, že je to nastražené na lidi, aby si uvědomili, že příroda je tu pro naše ohromení a že bychom měli k přírodě přistupovat s úctou a jistou bázní. Kdyby se jí do díla nepletli lidi, šlo by mnohdy vše líp a snáz, nemyslíte?

V pořadu bylo vidět i pižmoně.

Pochopitelně bych raději napsala, že jsem tam, na severu, osobně byla, toto pro vás nafotila, žádní komáři, jako v létě, ale není to tak. Zatím jsem do Skandinávie nejela, mrzí mě to. Pro vnučku jsem z telky nafotila i něco medvídků: ty ona může, nejen ty plyšové.

Hezkou neděli vám všem přeji.

A jsou pryč

 Dnes, v sobotu, přijeli mladí na oběd. Manžel upekl kachnu a dvě husí stehýnka, já jsem uvařila červené zelí, bramborové knedlíky ( a jeden malý houskový knedlík ), dobře bylo. Po obědě, po kávě, sklence červeného vína a nealkoholickém pivu ( jak kdo ) se šlo do města na procházku. Dcera s manželem, oběma dcerami a já, můj manžel zůstal doma coby opatrovník rodinného krbu. ( bolí ho záda ).

Milé KOČKY,

dokonce jsem udělala i pár snímků. Venku bylo konečně slunečno, ale kdoví, jak dlouho to vydrží. Vnučky objevily pomník věnovaný Ljubě Hermannové, rodačce z našeho města.

Už jsme s dědou osiřeli a zapadli do starých kolejí. Nicméně mě jejich návštěva potěšila a naladila. Ještě, že měl Martin ten svátek!